Dvořák ŠtěpánUltramaratonec a extrémní sportovec |
||
---|---|---|
V rodině jsme dlouho neměli auto, takže ho jako dopravní prostředek nahrazovalo kolo. Kamkoli jsem se potřeboval dostat, většinou jsem jel na kole. Zcela přirozeně jsem tedy hlavně trénoval cyklistiku. Ještě na základní škole jsem pár let jezdil závodně na kole za třebíčský cyklistický oddíl A JE TO, ale moc mě to nebavilo, hlavně kvůli nepříliš přátelskému kolektivu, který byl složen z převážně starších závodníků.
Největší sportovní rozmach u mě začal, když jsem se stal členem Vodní záchranné služby ČČK Třebíč. Hned od prvních plaveckých tréninků jsem totiž zjistil, že jsem rychlejší a vytrvalejší než ostatní. To mě dost motivovalo trénovat ještě více. Úsilí se vyplatilo, protože v období, kdy jsem chodil na třebíčské gymnázium, jsem jezdil po různých záchranářských závodech, včetně mistrovství republiky, kde jsem pravidelně obsazoval vrchní příčky. U vodních záchranářů jsem se zároveň zdokonalil i v jiných odvětvích, jako třeba ovládání plavidel, potápění, lezení nebo první pomoc. Tyhle všechny sporty mě od té doby stále baví a věnuji se jim. Jenomže po střední škole, se většina členů rozjela po vysokých školách nebo začala pracovat. Já vstoupil do Armády ČR. Každý týden jsem musel dojíždět a doma byl jen o víkendech. Tím u mě aktivní účast u Vodní záchranné služby téměř zmizela. Ale členem jsme stále i dnes.
Moc dobře si vzpomínám že, když jsem byl ještě malý kluk, tak jsem jednou vzal kolo a jel 4 km daleko nad vesnici Mastník. Tam jsem se zastavil a přemýšlel, kam cesta asi pokračuje. Připadal jsem si strašně daleko od domu. Neměl jsem odvahu pokračovat, a tak jsem se vrátil. Hned jsem doma otevřel mapu a zkoumal jsem, kam silnice vede. Jsou tam vesnice Sádek a Rokytnice. Představoval jsem si, jak to jednou na kole objedu. Mělo by to být necelých 20 km. O několik let později jsem tento 18 km dlouhý okruh oběhl a shodou okolností jsem před barákem potkal spolužáka, kterému jsem to hned řekl. Byl jsem tenkrát naprosto zničený, že jsem skoro nemohl vyjít schody. Nechápal jsem, jak někdo může uběhnout maraton, který je více než 2x delší. A to jsem zaslechl, že se v Řecku prý běhá závod Spartathlon dlouhý 246 km. Dobrý nesmyl. To přece nemůže někdo uběhnout. O dalších pár let později jsem se plný obav chystal uběhnout svých 100 km. Později už jsem běhal v kuse stovky kilometrů a plánoval, jak přeběhnu celou Českou republiku. Ta mi nakonec nestačila, tak jsem si to zopakoval a přeběhl jí i se Slovenskem. Tím jsem poprvé v životě uběhl v kuse čtyřciferné číslo, přesně 1035 km. Zajímavý vývoj. A už i onen slavný Spartathlon mám za sebou.
A jak je to s tím během? Tuto aktivitu jednou skupinou lidí milovanou a druhou nenáviděnou, jsem nikdy moc nemusel. Zkrátka jsem neběhal. Ale když se třeba ve škole pořádaly nějaké závody, paradoxně jsem se vždy přihlásil na tu nejdelší trať. Poprvé jsem byl tréninkově běhat s otcem, který mě vytáhl ven na popud matky, když mi bylo 19 let a chodil jsem na třebíčské gymnázium. Běželi jsme 6,5 km. Následující 3 dny mě nohy bolely tak, že jsem byl rád, že můžu aspoň chodit. To mě neodradilo a po pár dnech jsem to šel zkusit znova, ale tentokrát sám. Nohy už mě tolik nebolely. A tak jsem postupně přidával na kilometrech.
Jak přibývaly kilometry, přibývala i rychlost. Začal jsem se tedy zúčastňovat různých menších závodů pořádaných na Třebíčsku, hlavně pak ENVINET Cupu pozdějšího Třebíčského běžeckého poháru. Moc mě to sebevědomí nepřidávalo. Ono když mě předbíhali i opravdu staří chlapi už v důchodu, udělá to své. Ale zlepšení bylo vidět, a tak jsem nepřestával. Jezdil jsem i s vojáky na Běžeckou ligu, kde bylo nejpříjemnější, že jsem na dva dny mohl vypadnout z práce a pracovně si zaběhat u jiné posádky kdekoli po republice.
Po třech letech mého běhání, když mi bylo 22, jsem byl dva týdny na vojenském cvičení v Boleticích. Každý druhý den jsme měli volno, a tak jsem chodil běhat. Na poslední den jsem si naplánoval 50 km. Zvládl jsem to, ale bolelo to neuvěřitelně. Až později jsem si uvědomil, že to byl můj první ultramaraton. Unikátní na tom bylo, že v té době nebyl ještě rozšířený internet a světu mobilů vládla Nokia 3310. Celou trasu jsem tedy předem změřil v lese na veřejné a trochu vybledlé mapě pomocí kladení přesně ulomeného klacíku a pak běžel podle paměti. Na sobě jsem měl jen obyčejné sportovní boty a naprosto nefunkční kraťasy i tričko, které jsme v Armádě ČR tehdy všichni fasovali. Žádný batoh ani ledvina. Jen tři tyčinky a 200 Kč v kapse. Následujících pár let jsem běhal zase jen kratší vzdálenosti. Stejnou vzdálenost, tedy 50 km, jsem zopakoval až po pěti letech v Krkonoších na preventivní rehabilitaci, na kterou jsme každoročně jezdili jako vojáci.
Ano rehabilitace, při tom přesně začalo moje neuvěřitelné nahánění kilometrů. 14 dnů strávených jednou ročně na různých místech po České republice. Byl leden, teploty nad nulou a já jsem v Měříně u přehrady Slapy nevěděl, co dělat. Tak jsem každý den chodil běhat. A každý rok jsem si přidával kilometry, až jsem se dostal přes vzdálenost maratonu uběhnutou každý den. Tenkrát padla znovu i ona padesátka. A tím to začalo. Když uběhnu 50 km, zvládnu víc?.
Po těchto trénincích jsem zkusil i svůj první delší závod na 61 km - Brněnský masakr 2013, při kterém jsem se umístil na 6. místě. To mě zvedlo sebevědomí a začal jsem častěji běhat delší tratě. A samozřejmě jsem stále přidával kilometry. Padlo 80 km, 102 km, 160 km, 201 km, 230 km, 232 km, 264 km, 300 km, 402 km, 666 km i 1035 km. Doufám, že tato řada nikdy neskončí.
I když tyto extrémně dlouhé vzdálenosti běhám pomalým vytrvalostním tempem, zjistil jsem, že jsem zároveň výrazně zrychlil. Na závodech, kde jsem se kdysi umísťoval někde v polovině, nyní bojuji o stupně vítězů. A to už je slušná motivace. Takže když ostatní běhají krátké rychlé úseky a před závodem odpočívají, já si naložím pár maratonů, na závod si doběhnu, a pak se ještě poperu o přední pozice.
Přestože se běh stal mým hlavní sportem, stále se věnuji i ostatním. Mám dobrou vytrvalost, a tak toho využívám při všem. Čas od času tedy zkusím, co dokážu i v jiném odvětví. Absolvoval jsem i pár vícedenních přežití, ale tam značnou část hraje i štěstí a schopnosti ostatních ve skupině. Zajímavou výzvou bylo přejetí celé ČR na kole v délce 606 km pod 24 hodin nebo přeplavání 42 km dlouhé vodní nádrže Slapy, která je druhou nejdelší přehradou v ČR.
Když jsem na jaře 2014 poprvé vybíhal na trasu dlouhou 100 km, jen jsem před startem napsal na Facebook status: Jdou se lámat rekordy :D. A tím to začalo. Pár kamarádů to zajímalo a ptali se, co zase blázním. Když jsem tedy o tři měsíce později vybíhal z Českých Budějovic na 150 km trať, opět jsem o tom naspal na Facebook. Tentokrát s tím rozdílem, že jsem po určitých úsecích psal komentáře, kde se nacházím a jak se cítím. Tím mělo o přípěvech zájem výrazně více lidí. To mě nakonec zachránilo u Dačic, kde jsem to chtěl po 114 km vzdát kvůli bolavému levému kolenu. Jenže komentáře kamarádů právě pod tímto příspěvkem mě namotivovaly, dodaly sílu a já běh dokončil. Když jsem tedy s kamarádem ještě tentýž rok vyrážel přejet přes 600 km na horských přes celou Českou republiku, tak už jsem kvůli tomu vytvořil na Facebooku zvlášť veřejnou událost, aby se v příspěvcích lépe orientovalo. To mělo z mého pohledu díky zájmu i veřejnosti úspěch a nadále jsem v tom pokračoval, kdy jsem se z pár desítek zájemců dostal už přes tisíc. Další vylepšení jsem zavedl v roce 2016, kdy jsem se před 232 km dlouhým během ze Sněžky do Třebíče sponzorsky domluvil zapůjčení GPS trackeru od firmy GPS Dozor, díky kterému je možné můj pohyb sledovat on-line přes internet. O další rok později můj 402 km dlouhý přeběh České republiky z jihu na sever přenášela i televize. Tato komunikace s fanoušky mi dodává motivaci i sílu, abych v mých výzvách pokračoval a překonal krize, které jsou velmi náročné.
V Třebíči 17. února 2017 jsem dostal při vyhlašování Sportovce města Třebíče za rok 2016 zvláštní cenu za extrémně dlouhé běhy.