| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2018-05-03 - 2018-05-08
Běh 666 km: Česká republika ze západu na východ
Účast: Dvořák Štěpán
Přeběhl jsem 666 km přes celou Českou republiku od západu na východ za 124 hodin a 11 minut s pouhými 3 hodinami spánku.
To co se mi kdysi zdálo naprosto nemožné, se nyní stalo skutečností. Nechápal jsem, jak někdo může uběhnout maraton, nevěřil jsem, že existuje nějaký 246 km dlouhý Spartathlon. A nyní mám za sebou trať, která všechny předchozí několikrát překonává. Minulý rok jsem ji zvládnul na kole, tentokrát to bylo už běžecky.
Konečně si můžu říkat běžec. Díky 666 km mám totiž při jedné aktivitě uběhnutu o 40 km víc, než ujeto na kole. A když tak přemýšlím, tak mám vlastně uběhnuto víc než v jakémkoliv jiném sportu a dokonce i více než kdy ujeto autem.
Minulý rok o Velikonocích jsem přeběhl Českou republiku z jihu na sever o délce 402 km na první pokus. Podélně se mi to bohužel podařilo až na podruhé. Když jsem totiž běžel poprvé o Velikonocích, tak mi po 200 km GPS hodinky, které sloužily k navigaci a záznamu běhu, přestaly fungovat, takže jsem v Praze skončil. Veškerá dlouhodobá příprava, která byla prvnímu pokusu věnována, ale nevyšla nazmar a byla využita k pokusu druhému. Jen bylo potřeba opět oslovit lidi do týmu, upravit trochu trasu a doplnit výživu. Nejdůležitější ale bylo sehnat záložní GPS hodinky. Nakonec mi vyšlo vstříc autorizované středisko H.S.H sport, které mi sponzorsky zapůjčilo hodinky Suunto Spartan Ultra. Řidič Martin Vitovský z firmy Aritex sehnal místo dodávky obytné auto, které komfort zázemí týmu posunulo téměř na úroveň dovolené. Zároveň se přihlásil i další člověk, který s námi chtěl jet a vše zdokumentovat. Podařilo se nám i přes firmu adm-easy sehnat nějaké dárkové předměty pro běžce, kteří se ke mně přidají. Pak už zbývalo jen čekat. Jak jsem z prvního pokusu měl docela strach, tak tentokrát jsem se nemohl dočkat, jak jsem se těšil, až budu opět na trati.
Cesta autem přes Prahu probíhala celkem pomalu, protože každou chvíli jsme stáli v koloně. Aspoň jsem tedy s Martinem Vitovským za volantem a taťkou Miroslavem Dvořákem jako navigátorem plánoval, jak to bude ze začátku probíhat. U Chebu jsme trochu zazmatkovali, protože jsme zapomněli nabrat Václava Vacka, a tak za námi musel přijet do Aše. První pokus se mu minule zalíbil, tak to s námi chtěl dát tentokrát celé. V Aši jsme měli v plánu přespat v kempu. I když jsme si chtěli vyzvednout klíče půl hodiny před koncem pracovní doby, už tam nikdo nebyl. Nakonec jsme tedy přespali v obytném autě na parkovišti před kasinem. Já osobně jsem se moc nevyspal, jak jsem se budil.
Ráno už to šlo všechno rychle. Vstávání o půl páté, něco sníst i vypít a zvolit dlouhé oblečení do chladného rána. Už za světla jsme přejeli Vaškovým autem přes Německo k nejzápadnějšímu bodu ČR. Zatímco zbývaly poslední minuty do startu, Vašek s Robertem Žďárským, kterým se k nám přidal, aby vše dokumentoval, pořizovali první záběry. Symbolicky jsem si vzal do kapsy od batohu malý kámen, který jsem měl v plánu donést až na druhou stranu ČR.
Ve čtvrtek 3. května v 6 hodin to vypuklo. Vyběhl jsem z nejzápadnějšího bodu České republiky směrem k nejvýchodnějšímu. První terénní úsek jsem běžel sám. V Aši jsem vyměnil terénní boty za silniční a již za doprovodu Roberta na kole jsem běžel do Františkových Lázní. Tam si mě odchytl první fotograf. Následovala cyklostezka kolem Kynšperka nad Ohří. Tam kolem 40. km začínala překvapivě první menší krize, kdy mě začínaly lehce pobolívat nohy. Takhle brzy to bylo špatné znamení. Tou dobou se k nám připojila kamarádka Radka Křenová. U obce Dasnice jsme to vzali zkratkou kolem zatopeného lomu. Výhled tam, byl nádherný, ale protože jsme měli problém se přes zarostlé pole vrátit na cestu, tak jsme sice trať o 2 km zkrátili, ale zároveň o 5 minut prodloužili. Když jsme probíhali Sokolovem, čekal jsem, že se na chvíli připojí Miloš Škorpil, který v roce 2002 běžel 500 km z Hodonína do Aše a tohle byl vlastně i pokus o jeho překonání. Bohužel nedorazil. V Lokti mě čekal rozhovor a Robert se vyměnil s Vaškem, který se chtěl proběhnout. Přes Svatošské skály jsme se v podvečer dostali do Karlových Varů. Po dalším rozhovoru následoval výběh při západu slunce do Bochova. Tam se ke mně poprvé přidali běžci. Kamarád Jiří Hess a bratr od Vaška. Společně jsme proběhli část hlavní silnice a pak odbočili na Žlutice. Jirka s Vaškovým bratrem se postupně odpojili a já jsem pokračoval nocí. Nad ránem se ke mně přidala další skupinka, která mě doprovázela už při minulém pokusu. Přes Jesenici jsme se již ve dne dostali do Rakovníka. První noc jsem tak vůbec nespal a získal několikahodinový náskok oproti odhadu.
Při zmenšeném doprovodu jsme na poslední chvíli změněnou trasou vyrazili směrem na Lány. Ačkoli jsem měl v nohách jen necelých 200 km, začal jsem mít problém s puchýři, které nikdy nemívám. Aby se nezvětšovaly, tak jsem je propíchal. Kolem oběda při stoupání obcí Družec, na mě přišla silná spací krize, takže jsem výrazně zpomalil. V Unhošti se přidal další běžec. Společně jsme doběhli do Prahy -Hostivice - Břve, kde jsem minule oznámil konec. Tentokrát jsme pokračovali bez problému dál. První část Prahy k Vltavě byla stále bez většího zájmu. V opačném směru než minulý rok jsme přeběhli Karlův most a přes Staroměstské náměstí doběhli k soše svatého Václava na Václavském náměstí, odkud jsem před třemi lety vybíhal na 201 km z Prahy do Třebíče. Jediný, kdo tu čekal, byla Martinova žena Miroslava Vitovská, která se k nám přidala do týmu.
Přes Vítkov a Dolní Počernice jsem za neustálého střídání běžců a zapadajícího slunce opustil Prahu. Již za tmy jsme lesem kolem železnice běželi kolem Klánovic. Zde nebyl asfalt, ale pouze lesní, místy dokonce nezpevněné cesty, takže nohy velice trpěly. Občas jsem tedy raději jen šel. K tomu na mě začala padat silná spací krize, takže když jsme se po několika desítkách minut vymotali z lesa do obce Úvaly, hned jsem si v autě na necelou hodinu zdřímnul. Tím jsem se z časového náskoku dostal do ztráty. Příjemně mě potěšilo, že pár běžců na mě počkalo. Protože už byla druhá noc a minimální provoz, udělali jsme výraznou změnu trasy. Neběželi jsme přes Český Brod, ale vzali jsme to přímo po hlavní silnici z Prahy na Kolín. Tím se trasa i čas o něco zkrátily. Z Kolína jsem už světla pokračoval po úmorně rovných silnicích do Kladerub na Labem, kde mě celou hodinu při běhu fotil další fotograf. Bylo nepříjemně horko a já padal do nejhorší krize, co jsem kdy zažil. Nohy začaly být unavené a postupně zkracovaly krok, až jsem téměř vůbec nemohl běžet. Zároveň jsem kvůli puchýřům měl pocit, že při každém kroku šlapu mezi žhavé uhlíky se střepy, jak to děsně pálilo a řezalo. Skoro při každé zastávce jsem tedy sundával boty, masíroval nohy a měnil ponožky. Ještěže tou dobou se přidal k běhu taťka a bavil spoluběžce, protože já jsem byl ponořený uvnitř sebe a bojoval s každým následujícím ukrutně bolestivým krokem. Vždy jsem rád, když si s lidmi povídám, protože tak odvádím pozornost od bolesti, ale tentokrát už to bylo tak hrozné, že mi otázky ostatních běžců vadily, protože jsem se nemohl soustředit na překonávání bolesti. Co mě hnalo kupředu, byl fakt, že jsem právě proběhl polovinou. Neměl jsem myšlenky, že bych to vzdal, jen jsem si říkal, že s touhle bolestí to budou ještě hodně nepříjemné dva dny běhu. Zároveň jsem ale začínal mít starost o kolena, protože jak se chodidla snažila došlapávat na zdravou stranu, tak se mi začala nepřirozeně vytáčet. K tomu se ještě přidala únava zádového svalstva, která drží tělo vzpřímeně, takže jsem se začal nepřirozeně vyklánět na levou stranu. Tímto způsobem jsme doběhli do Pardubic a proběhli městem místy, kde jsem před 2 roky běžel 232 km ze Sněžky do Třebíče. Protože se stav nelepšil a nešlo se pořádně rozeběhnout, rozhodl jsem v podvečer v obci Dašice, že si preventivně na chvíli lehnu. Sice se mi vůbec nechtělo spát, ale doufal jsem, že mi to pomůže trochu se zregenerovat. Hned jsem vytuhl.
Po hodině už byla tma a venku na mě čekali další běžci. Spánek pomohl, protože jsem opět mohl běžet a kromě chodidel mě nic výrazně nebolelo. Dorazili jsme do Chocně, kde se spoluběžci prostřídali. V Brandýse nad Labem, nás pak většina opustila, takže jsme po zbytek třetí noci pokračovali jen tři běžci a cyklista kolem Tiché Orlice. Ačkoli jsme docela vymrzli, byl to jeden z nejlepších úseků. V noci bez světel jen při měsíčním vitu a za neustálého povídání si. V těchto místech jsem překonal svůj běžecký rekord z minulého roku. 402 km jsem zaběhl za 69 hodin a 59 minut, tedy o 7 minut pomaleji. Pár kilometrů před Ústí nad Orlicí mě ale začalo tahat levé stehno, takže jsem byl rád, že jsem si mohl na chvíli sednout do auta. A na 20 minut jsem v sedě usnul. Následoval dlouhý výstup za jasného ranního počasí na hřeben Hříva. A po tom zase rychlý sešup do Lanškrouna. Protože se oteplilo, začal jsem mít opět problém s přehříváním a bolavými chodily. Ten první problém jsem elegantně vyřešil, když jsem si vzpomněl, že do klobouku, který jsem měl na hlavě, lze vložit led. Před 450. km jsme překročili hranici Moravy a běželi kolem Moravské Sázavy. Naproti dorazila velká skupina běžců v čele se starostou Zábřehu Františkem Johnem a společně jsme pokračovali až na Masarykovo náměstí, kde jsem dostal nějaké dary a mohl jsem se poprvé osprchovat. Při zapadajícím slunci jsme ve zmenšeném počtu mířili na Olomouc. V městě Litovel se ke mně přidaly tři běžkyně. Jak jsme ale vběhli do lesa a zapadlo slunce, přišla na mě strašná spací krize. Nechal jsem je tedy pokračovat samotné a v obci Horka nad Moravou jsem si na hodinu před čtvrtou nocí lehnul. Mezitím dorazil kamarád Martin, se kterým jsem společně s Vaškem doběhl do noční Olomouce.
Následoval úsek kolem řeky Bystřice do Nové Bystřice, kde se Martin odpojil. Už od Olomouce jsme běželi po stejné trase, jako jsem před dvěma roky běžel 300 km z Lysé hory do Třebíče, jen tedy v opačném směru. Při svítání jsme probíhali přes Přáslavice, kde jsem v roce 2008 sloužil jako bigoš polní. Cesta byla velmi veselá, protože jsme se stále něčemu smáli. To ale přestalo od Velkého Újezdu, kdy se kopec otočil, a my začali klesat. Dopady z větší výšky chodidla přestala dávat, a já se tak musel několikrát zastavit a dát chodidlům odpočinek. V Lipníku nad Bečvou jsem si je pořádně zchladil a omyl na benzínce v kýblu s vodou. S dalšími běžci jsem pokračoval po cyklostezce kolem Bečvy do Hranic na Moravě. Tam skončila rovina a já začal s prořídlým doprovodem přebíhat kopečky. Jako na nejhorší vzpomínám na ukrutně rovný a neuvěřitelně prudký kopec do Starého Jičína, který mně dal zabrat přes hodinu. Nejhorší bylo, že jsem na jeho konec viděl hned od začátku. Když jsem ho před 5 lety sjížděl na kole při návratu z cykloturistiky, bylo to o hodně příjemnější. Následovalo sbíhání do Nového Jičína, kde došlo k důležitému zvratu. Chodidla mě opět začala tak strašně pálit, že jsem si na Masarykově náměstí po umytí nohou obul staré boty, se kterými jsem před rokem běžel 402 km přes Českou republiku z jihu na sever. A bolest chodidel okamžitě přestala. Kdybych tedy běžel v jiných botách nebo si je vyměnil dříve, mohl jsem se vyhnout ukrutné bolesti na posledních kolika set kilometrech a být výrazně rychlejší. Takhle jsem si ulevil od bolesti jen na poslední 70 km. Následoval úsek do města Příbor, kde se přidala celá běžecká skupina. Tou dobou jsem začínal vnímat slabé halucinace. Vždy když jsem promluvil, zdálo se mi, že nemluvím, ale že se jen poslouchám. Zároveň jsem vnímal, že se okolí vzdaluje a vše je nějaké utlumené. V tomhle stavu jsem ukončil pátý běžecký den. Po západu slunce jsem ve zmenšené skupince doběhl do Frýdku-Místku.
Tou dobou už jsem věděl, že to dám, tak přišel čas na odhalení skutečné vzdálenosti trasy, kterou jsem plánoval už od začátku - 666 km. Abych toho docílil, oběhl jsem se spoluběžci vodní nádrž Olešná a část centra. Ve společnosti tří statečných spoluběžců jsme pátou nejúmornější nocí pokračovali do Hnojníku. Protože jsem se zařekl, že kvůli lidem, kteří mě sledují online, nepůjdu poslední noc spát, Vašek se mě snažil všemožně držet při životě. Občasné výkřiky, šťouchance a nelogické hlášky tedy pro neznalého vypadaly, jako bychom utekli z Bohnic. Halucinace se mezitím posunuly na další úroveň, kdy se mi zdálo, že všechny úseky už jsem běžel, a že každý spoluběžec přišel vlastně podruhé. Měl jsem tedy strašnou chuť každému poděkovat, že mě opět přišel podpořit. Naštěstí inteligence ještě fungovala. Do Třince jsme doběhli v úterý nad ránem, kdy byla pěkná zima. Přes Bystřici, kde se přidali další běžci, jsme doběhli do Jablunkova, kde jsme přidali poslední prodlužovací kolečko. Zde přesně 10 km před cílem mi moje GPS hodinky zahlásily, že mají plnou paměť a přestaly zaznamenávat další data. A to měly dle tabulky vydržet asi 172 hodin. Ranní slunce začalo pálit a moje halucinace se opět prohloubily. Vždy, když jsem se zastavil a po chvíli se chtěl rozeběhnout, tak jsem měl zvláštní pocit, že běží jen moje mysl a tělo mě postupně dobíhá. Když k tomu přičtu i ty předchozí příznaky, tak jsem se musel docela kontrolovat, co vlastně dělám. Se zvětšující se běžeckou skupinkou jsme proběhli obcí Písek a vběhli do úplně poslední obce na trase - Bukovec. Zde se musím trochu rozepsat. Když jsme minulý rok volali do obce Lobendava, jestli by nám otevřeli závoru k nejsevernějšímu bodu, tak to mělo takový ohlas v okolních vesnicích, že na mě ve dvě hodiny ráno čekalo vedení obce i několik hasičských aut z okolních obcí a všichni mě doprovázeli do cíle. A to jsem jim nemusel posílat žádné doplňující informace. Vše si zjistili sami. Letos jsme sice nepotřebovali nic otevřít, ale přesto jsem poslal paní starostce Bukovce obsáhlý email, kde jsem celou akci podrobně popsal, včetně odkazů na sledování nebo jak to vypadalo minulý rok, aby měli představu. Výsledek byl takový, že když jsem mířil k Olomouci, tak mi nějaká paní z úřadu v Bukovci volala, co po nich vlastně chci? Za běhu jsem ji tedy vysvětloval, že po nich nechci vůbec nic, že jim naopak dávám příležitost být u cíle prvního přeběhu České republiky. Naprosto nechápavě se mě začala ptát na věci, které měla přímo před sebou v několik dní starém emailu. Rozhovor jsme ukončili s tím, že mi po schůzi zavolají, jak se domluvili. Ve skutečnosti už mně nezavolali a v celé obci Bukovec jsme nepotkali ani živáčka. Na konci obce nás čekalo prudké stoupání přes hřeben, před kterým jsem se na chvíli zastavil, abych trochu načerpal síly. Ve skutečnosti jsem ale dával fotografům náskok, aby měli čas zaujmout ideální místa. Po výběhu nahoru následovalo naopak sbíhání k hraničnímu přechodu Bukovec / Jasnowice. K cíli už to bylo jen 0,5 km přes les, který jsme ale museli oběhnout. Opět jsme tedy stoupali asi nejprudším kopcem na trati, abychom po chvíli mohli naposledy sbíhat po louce k hraničnímu kameni.
V úterý 8. května v 10 hodin a 11 minut jsem dosáhl nejvýchodnějšího bodu České republiky. Jakmile jsme zastavili, najednou mě ovládla apatie. Prostě moje nálada padla na bod mrazu. Nevím proč, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Prostě mě najednou nic nezajímalo a nebavilo. Všichni mi pogratulovali a pořídili jsme závěrečné fotky. Já jsem z batohu vyndal malý kámen ze západu a schoval ho poblíž hraničního kamene. Tím byl úkol splněn a vrátili jsme se k autu, které čekalo u hraničního přechodu. Jak jsme vyrazili na cestu, padla na mě taková ospalost, že jsem nedokázal na mobilu napsat slovo bez toho, abych neusnul. Po pár pokusech, které vždy skončily hledáním mobilu po autě, jsem to vzdal a probral jsem se až kdesi na dálnici, odkud jsem poslal závěrečnou fotku. V Brně jsme vysadili Vaška s Robertem a s jednou zastávkou na jídlo jsme se vrátili do Třebíče. Jakmile jsem do bytu vynosil všechny bedny, tak na mě opět padla strašná ospalost, takže jsem se jen umyl a kolem šesté hodiny večer jsem šel spát.
Druhý ráno jsem se vzbudil v 6 ráno. Nic mě nebolelo, ani jsem se necítil unavený. Uklidil jsem tedy věci, vypral oblečení a šel jsem se normálně proběhnout. Přeci jenom jsem předchozí dny běžel takovým tempem, abych mohl běžet každý následující den. A teď už jsem za sebou měl dokonce celou prospanou noc.
Celkově měřila trať přesně 666 km a zvládl jsem ji za 124 hodin a 11 minut. Na trati jsem překonal převýšení přibližně 5,5 km. Za celou dobu mi stačily pouhé 3 hodiny spánku a podle týmu jsem vypil asi 120 l pití. Po zvážení jsem zjistil, že jsem zhubl o 5 kg, pravděpodobně se ale jednalo jen o tekutiny, protože v následnících dnech se vše vrátilo do normálu. Nejvíce mě mrzely boty, které mně naprostou většinu trasy značně znepříjemnily. Kdybych měl jiné, nebo jsem je vyměnil hned na začátku, tak jsem mohl celou trasu zvládnout i o půl dne rychleji. Nehorší na tom je, že se jednalo o stejnou značku a oboje byly modely na dlouhé silniční tratě. Po cestě mě obtěžovaly ještě další zdravotní komplikace, pro někoho možná úsměvné. Nějaké jídlo mě po celou dobu strašně nedýmalo, takže jsem každou chvíli musel upouštět přetlak, což hlavně mezi běžci působilo značně komicky. Další nepříjemnost byla pití. Pokaždé když jsem se i sebeméně napil, hned jsem do pěti minut musel jít na záchod. Připadal jsem si proto jako průtokový ohřívač.
Na závěr velice děkuji všem, kteří mi jakýmkoli způsobem pomáhali:
- Otci Miroslavu Dvořákovi, že do toho opět šel, a staral se o mě ve dne v noci na zastávkách.
- Mamce Daně Dvořákové, že nám napekla speciální perníky.
- Kamarádu Martinovi Vitovskému z firmy Aritex, který nám sehnal obytné auto a sám se rozhodl, že bude celou dobu řídit a starat se o něj.
- Jeho manželce Mirce, že se k nám přidala a pomáhala, kde bylo potřeba.
- Kamarádu Václavu Vackovi, který se tentokrát zúčastnil celého běhu a většinu času natáčel a fotil a přitom naběhal asi 250 km.
- Autorizovanému středisku H.S.H sport, která mi sponzorsky zapůjčila náhradní GPS hodinky Suunto Spartan Ultra.
- Firmě Skins za nové kompresní oblečení, ve kterém jsem vydržel po celou dobu.
- Firmě Inkospor za výživu, kterou jsem doplňoval běžné jídlo.
- Firmě Pondy K za několik druhů vlněných Merino ponožek, které jsem střídal hlavně tehdy, když jsem řešil problémy s puchýři.
- Firmě GPS Dozor za zapůjčení GPS trackeru pro online sledování mého běhu přes internet.
- Firmě adm-easy, která sponzorsky vyrobila dárky pro všechny, kteří se ke mně na číst trasy přidali.
- Všem běžcům, koloběžkářům a cyklistům, že se ke mně přidali a část cesty absolvovali se mnou. Obzvláště na nočních úsecích mi významně pomohli.
- Kamarádce Haně Tomcové, která dohlížela online na příspěvky ve facebook události.
- A samozřejmě také všem, kteří jste mě jen sledovali, kroutili nevěřícně hlavou, počítali kalorické tabulky a psali povzbuzující zprávy. Jen vás bylo tolik, že jsem nestačil odpovídat na některé dotazy.
Protože jsem tímhle přeběhem dosáhl něčeho, o čem jsem si ještě před pár lety myslel, že je nemožné, musím se zamyslet, kam budu pokračovat dál. Každopádně jsem konečně zjistil a ověřil si, že hlavní je zvolit takové tempo, které umožňuje, aby se při něm člověk stihl regenerovat. Pokud se to dodrží, tak pak už jsou limity pouze v jeho hlavě. Teď než se naplánuje další výzva na příští rok, musím začít opět trochu plavat, abych o prázdninách ty 43 km dlouhé Slapy přeplaval. Už teď se těším, jak někde o půlnoci polezu do vody, abych to do večera stihl.
Přibližně plánovaná trasa | Suunto Movescount | FacebookČlánek
Po měsíci čekání od prvního pokusu je to konečně tady. Teda ve skutečnosti až zítra, protože zatím jsem doma a třídím věci do beden. Po 11. hodině odcházím ven a hledám ideální místo pro úvodní proslov do videa. Vracím se po poledni, kdy už taťka čeká před barákem. Protože Martin, náš řidič, má zpoždění, pomalu snášíme bedny ven a čekáme. Připojuje se k nám Robert, který zatím přijel vlakem z Brna. Jeho úkolem bude vše dokumentovat. Po příjezdu Martina rovnáme bedny do obytného auta, které na tento běh zapůjčil. Pak už následuje cesta do Velkého Meziříčí a po dálnici na Prahu. Každou chvíli musíme ale zpomalovat kvůli různým omezením, takže se to docela vleče. Na jedné benzínce zastavujeme kvůli pracovním úkolům Martina a na další, abychom si vyzvedli dárkové předměty pro běžce, kteří se ke mně přidají. U Karlových Varů mě zmůže únava, a tak ulehám. Vylezu až v Aši a zjistím, že jsme v Chebu zapomněli vyzvednout Vaška, který nám jel naproti. Minule se mu akce líbila, a tak se rozhodl, že s námi tentokrát pojede celou dobu. Dnes měl akorát vyzvednout klíče od autokempu v Aši. Bylo ale zavřeno, takže jsme se rozhodli přespat na okraji Aše při výjezdu do Německa. Parkoviště patří kasinu, takže nás v noci občas probudily skupiny rozjařených Němců. Protože jsem byl každou chvíli vzhůru, moc jsem toho nenaspal.
Probouzíme se 5 minut před budíkem, tedy ve 4:25. Podle předpovědi mělo pršet, ale když vylezu ven, tak nad námi naštěstí je jen temná, zatažená obloha. Během svítání se trochu najím a obleču se do dlouhého oblečení. Na levou ruku si dávám svoje GPS hodinky a na pravou Suunto Spartan Ultra zapůjčené od autorizovaného střediska H.S.H sport. Do a
Ve čtvrtek 3. května přesně v 6 hodin ráno vybíhám z nejzápadnějšího bodu České republiky a před sebou mám přes 600 km dlouhou trať do nejvýchodnějšího bodu České republiky. Po kilometru vyběhnu ven z lesní cesty plné kořenů a pokračuji po louce okolo větrných elektráren. Jedna z nich má být podle Vaška dokonce nejvyšší v České republice. Silnice začne po dalších 2 km. Přes obce Štítary a Krásná sbíhám do města Aš, kde se na chvíli zastavuji u auta, abych zul terénní boty a obul si boty na silnici. Oblečení si zatím nechávám dlouhé, protože protivítr je místy ještě dost chladný. Nyní už v doprovodu Roberta na kole sbíhám po hlavní silnici z Aše do Františkových Lázní. Ještěže mám v hodinkách nastavený omezovač na 9 km/h, protože v těchto místech bych měl problém sám pocitově udržet nižší rychlost. Auto s občerstvením na mě čeká u night clubu, což samozřejmě u lidí sledujících mě přes si internet vzbudí odpovídající reakce. Další zastávku podniknu až u Františkových Lázní, kde se převlékám do úplně nového krátkého oblečení, které jsem dostal od firmy Skins. Do centra vbíhám po 3 hodinách a 30 minutách s 27 km v nohách.
Strávíme zde asi 20 minut, protože ve chvíli, kdy uděláme pár záběrů, přiběhne k nám fotograf, který potřebuje nafotit vše znova. Navštívím ještě sochu Františka, kterého jsem minule vynechal, a pokračujeme proto tento běh změněnou trasou po cyklostezce kolem řeky Ohře. Cesta je pěkná rovná asfaltová, ale je na ní hrozná nuda. Občas nás mine nějaký cyklista jinak nic. I možná kvůli tomu si pomalu začínám uvědomovat, že mě začínají pobolívat stehna. 30 km od startu? To není moc dobré. Aspoň že mě přestala tahat lýtka, která jsem cítil poslední dva dny. V obci Nebanice zastavím na krátké občerstvení a pak už běžím do Kynšperku nad Ohří. Zde se k nám přidává kamarádka Radka. Aby mohla běžet se mnou, její velký batoh bere Robert, který jede se mnou na kole. Kolem železnice stále po cyklostezce pokračujeme až do obce Dasnice. Zde měním trasu. Abychom po cyklostezce zbytečně nedělali velký oblouk kolem Ohře, pokračujeme rovně po silnici k zatopenému lomu. Kdyby svítilo slunce, asi bych neodolal, ale takhle jen uděláme pár záběrů a pokračujeme. Ono teda není kudy, protože všechny cesty zde u lomu končí. Bereme to tedy přes pole a doufáme, že bude průchozí. Když se dostaneme asi 200 m od cyklostezky, narazíme na oplocení a kolem zarostlé meze. To je trošku problém. Chvíli nám zabere, než najdeme cestu skrz. Ve výsledku jsme si tedy trať asi o 2 km zkrátili, ale ztratili jsme kolem 5 minut. Přes obec Hlavno dobíháme do obce Citice, kde opět na chvíli u auta zastavím. Následuje cyklostezka do Sokolova. Na Starém náměstí mám za sebou 57 km za 7 hodin a 40 minut.
Už když jsme se blížili k Sokolovu, s očekáváním jsem vyhlížel jednoho známého běžce, který v roce 2002 běžel 500 km z Hodonína do Aše a já se ho tímto během vlastně i snažím překonat. I přesto, že jsem mu 2x psal, Miloš Škorpil bohužel nedorazil. Při výběhu ze Sokolova se ke mně opět přidává Radka, kterou auto převezlo z obce Citice. Proběhneme přes Královské Poříčí a zpevněnou cestou kolem Ohře pokračujeme až k městu Loket. Zde si mě odchytne další fotograf a při zastávce mě krátce vyzpovídá. Robert zůstává v autě a místo něj se k nám připojuje běžecky Vašek. Proběhneme přes amfiteátr naproti hradu Loket a skrz skálu se dostáváme pod hrad. Tou dobou mně volá na mobil další fotograf, že na mě bude čekat v Karlových Varech. Nadále se klikatíme po zpevněné cestě kolem Ohře. Stráně jsou zde tak prudké, že i signál má problém nás tu nalézt. U Svatošských skal přeběhneme po mostě na druhou stranu a zde je zasloužený a rovný asfalt. Až někdy poběžíte něco hodně dlouhého, pochopíte. Oběhneme obec Doubí a přes Tašovice pokračujeme do Karlových Varů. Hned na začátku nás čeká auto, abychom si po náročnějším úseku trochu oddychli. Okolo hlavní silnice přes náměstí Republiky vbíháme na kolonádu. Běžím už 11 hodin a 30 minut a za sebou mám 85 km.
Je tu mraky lidí, tak se pro jistotu spojuji telefonicky s fotografem, abych zjistil, že na nás čeká v Mlýnské kolonádě. Po focení a rozhovoru pokračujeme ven z Karlových Varů. Občerstvím se u auta, abych nabral sílu na nejdelší stoupání do nejvýše položeného místa na trati. Proběhneme Březovou a stoupáme do obce Háje, kde opět něco sním. Následuje Kolová a Pila. Slunce za zády mezitím mizí za horizontem. První noc přichází. V obci Rybničná si naberu něco k jídlu, ale hlavně si už beru čelovku s blikačkou. Kus za obcí Německým Chloumek nám přibíhá naproti kamarád Jiří Hess, který mě tento úsek doprovázel i minule. Proběhneme Bochovem a zastavujeme na benzínce. Využiji pohodlného prostředí a odskočím si na záchod. Protože už je tma a chladno, oblékám se do dlouhého a hlavně reflexního oblečení. Na další nepříjemný úsek po hlavní silnici z Karlových Varů na Prahu se k nám přidává i Vaškův bratr. Vašek mezitím řídí jeho auto. Aby byl 5 km úsek po hlavní silnici co nejbezpečnější, běžíme po pravé straně a jedno auto jede před námi a druhé za námi s rozsvícenými výstražnými světly. Když odbočíme z hlavní, čeká nás sbíhání do obce Žlutice. Hned na začátku na nás čeká auto u zavřené benzínky. V průběhu občerstvování nás přijedou zkontrolovat policisté, jestli náhodou něco nekrademe. Na Velkém náměstí ve Žluticích mám uběhnuto 124 km za 17 hodin a 37 minut. Půlnoc se pomalu blíží.
Pár kilometrů za Žluticemi má Jirka za sebou 21 km, takže se loučí, aby měl síly na nedělní pražský maraton. Sedá za svým otcem do auta, který nás od Bochova doprovázel a se zablikáním mizí v dáli. O pár kilometrů dále mě opouští i Vaškův bratr. Už jsem sám, protože Radka od Bochova spí v autě. Robert tedy sedá na kolo a dělá mi doprovod. Aby se běh trochu oživil, má vzadu na nosiči přidělaný reproduktor, ze kterého hraje dynamická hudba. Noční krajinou za osvěžujícího protivětru míjím různé vesničky a čas od času bojuji se spací krizí, kterou vždy na chvíli odežene zastávka u auta. V obci Krty, když právě jednu takovou zastávku opouštím, přijede z protisměru auto a vyskáčou z něj dva běžci a jeden koloběžkář. Skupinka z Rakovníka mě přišla podpořit stejně jako při prvním pokusu. Společně proběhneme Jesenici a z mírného kopce sbíháme dlouhým kopce dolů. V Senomatech jsem docela na vážkách, protože se mi chce opravdu dost spát. Nakonec se ale přemůžu a po cyklostezce pokračujeme do Rakovníka, kam dobíháme akorát k ránu. Tím, že jsem nešel první noc spát, jsem ušetřil výrazně času. Na Husově náměstí za sebou mám 173 km za 24 hodin a 53 minut.
Spoluběžci se odpojili, koloběžkář Petr pověsil koloběžku na auto a společně s Radkou a Vaškem s námi pokračuje běžecky. Robert šel pro změnu odpočívat do auta. Protože je sucho, na doporučení měníme trasu z hlavní silnice na turistickou lesem přes Tři Stoly. Kopcům jsme se sice nevyhnuli, ale aspoň máme klid od aut. Když se po pár hodinách vracíme na silnici, zastavujeme u auta, které čeká u Lánské obory. Zastávka se neplánovaně prodlouží, protože zjišťuji, že mám na nohou puchýře. Nikdy v životě jsem je neměl a teď jich mám plná chodidla. Aby se nezvětšovaly, raději je všechny propíchám. Každý krok se tedy stává značně nepříjemným. K tomu ještě ty nekonečné lesní úseky plné kopců kolem obory a stává se z toho jeden z nejméně příjemných úseků. U Lán se na chvíli zastavujeme, abych se převlékl do krátkého oblečení. Slunce totiž začíná sílit. Petr se s námi loučí a vrací se na koloběžce do Rakovníka. Dál tedy pokračuji jen s Radkou. V obci Žilina se jen občerstvím, zatímco posádka auta si jde do restaurace na pořádné jídlo. Proběhneme přes Družec, kde začnu pociťovat příznaky spací krize a také nepříjemné teplo. Když posléze začnu stoupat k obci Valdek, mám velký problém se udržet v pohybu. Protože auto je ještě někde za mnou, musím si skočit obchodu a něco si koupit. Když auto dorazí, přidává se k nám Robert na kole. Přes Kyšice sbíháme do Unhoště. Tam se k nám přidává další běžec, který mě už několikrát volal, že na mě v těchto místech bude čekat. Pomalu se blížím ke třetině, protože již mám za sebou 209 km za 31 hodin a 22 minut.
Přes Červený Újezd se blížíme k Praze. Na jedné křižovatce trochu zazmatkuji a odbočíme špatným směrem. Naštěstí hodinky po chvíli začnou pípat, tak se nemusíme tolik vracet. Přibíháme do Hostivic - Břve, kde jsem si minule všiml rozbitých hodinek a padlo rozhodnutí běh ukončit. Tentokrát se zde jen občerstvím, ošetřím nohy a pokračujeme do hlavního města Prahy. Proběhneme částmi Sobín, Zličín a Soby, kde se se spoluběžec rozloučí. Hned nato se ale přidá jiný. Při dalším občerstvení se domlouváme, že to bude poslední zastávka před Václavským náměstím. Na průběh Prahou se přidává i Vašek s Robertem a na Ladronce další běžci. Poprvé za dva dny nás tedy běží početnější skupina. Následují tematické ulice: Atletická, Běžecká a Maratónská. Když probíháme kolem Strahova, zastaví nás nějací lidé, kteří mi popřejí dobrý běh a dají mi banán. Ten se akorát hodí, protože před chvílí mi volali z doprovodného auta, že stojí někde v koloně a neví, jestli to Václavské náměstí stihnou. Přes Malou Stranu pod Pražským hradem sbíháme k Vltavě a přes zalidněný Karlův most kličkujeme na druhou stranu. Hned se mi vybaví vzpomínky na loňský běh, kdy nás takhle natáčel kameraman. Okolo zakrytého Orloje na Staroměstském náměstí přebíháme na Václavské náměstí, kde se opět přidává další běžec. K soše svatého Václava přibíháme přesně minutu před půl šestou večer. Akorát tu na nás čeká Martinova žena Mirka. Toto místo ve mně vyvolává vzpomínky, jak jsem odtud před 3 lety lety vybíhal na 201 km z Prahy do Třebíče. Necháme za sebou Václavské náměstí stejně tak jako 235 km za 35 hodin a 29 minut.
Podchodem přebíháme před hlavní nádraží, kde se podařilo zaparkovat našemu autu. Zatímco posádka řeší, kudy vyjet ven z Prahy, já se občerstvuji. Následuje výběh nahoru na Vítkov a cesta parkem. Na Balkáně zastavíme na chvíli u auta, kde se odpojí Vašek s Robertem a potom pokračujeme přes Smetanku do Hostavic. Tato část trasy byla překvapivě velmi náročná, protože jsme překonávali kopečky, místy běželi jen po zpevněných cestách a občas jsme zapomněli odbočit, takže se trasa neočekávaně prodlužovala. Naštěstí se mnou běželo plno místních, takže jsem se téměř nemusel dívat do mapy. Každopádně mě překvapilo, jak dokáže být Praha náročná i na terénní běh. V Dolních Počernicích už začíná být šero, proto si z auta beru čelovku. Na další úsek vybíháme v ještě početnější skupině díky pár běžcům, kteří už čekali u auta. Proběhneme Běchovice a na okraji Újezdu nad Lesy odbočíme do lesa v přírodním parku Klánovice-Čihadla. Cesta se okamžitě mění na lesní pěšinu plnou štěrku, na které mám problém běžet. Svaly totiž tyto nerovnosti už nedokážou pořádně vyrovnávat. Pomalým tempem se dostanu k železniční zastávce Praha-Klánovice, kde asi polovina běžců končí. Po odlehčení nohou vleže pokračujeme stále lesní cestou. Jak nemůžu pořádně běžet, a tělo se zpomaluje, začíná se mně chtít čím dál více spát. A noční les k tomu jen dopomáhá. Je mi jasné, že se budu potřebovat na chvíli prospat. Jen se nejprve musím dostat k autu. Po nějaké době vylezeme z lesa přímo na okraji obce Úvaly. Přes mobil zjistím, že auto čeká až na druhé straně. Zdržíme se asi 10 minut na vlakovém přejezdu, kde pořád přejíždí vlaky z jedné strany na druhou. Kousek za náměstím Arnošta z Pardubic konečně přibíháme k autu. Sice je mi to kvůli spoluběžcům líto, ale musím jí na hodinku spát. Tento poslední úsek z Prahy mně dal pěkně zabrat. Posunul jsem se na 264 km za 40 hodin a 34 minut.
Když po probuzení vylezu ven, překvapí mě, že tři běžci tam stále čekají. Prý si skočili do hospody a teď jsou opět připraveni. Včetně Vaška i Roberta. Naopak nás opustila Radka, která od včerejška naběhala kolem 160 km, ale teď už musela vlakem odjet. Díky spánku jsem ztratil veškerý náskok. Na druhou stranu, protože už je hluboká noc a provoz se téměř zastavil, měníme výrazně trasu. Nepoběžíme po vedlejších silnicích přes Český Brod a Pečky, ale vezmeme to přímo po hlavní silnici z Prahy na Kolín. Plán se velmi rychle osvědčil. Druhou noc tedy běžíme ve skupince po pravé straně hlavní silnice a jen čas od času potkáme nějaké auto. Při zastávce na benzínce se jeden spoluběžec loučí a Vašek jde spát. Ve zmenšené skupince míříme na Kolín a všímáme si, jak pomalinku začíná svítat a na druhé straně mizí měsíc. Jeden spoluběžec už má evidentně dost, ale je rozhodnutý, že to do Kolína vydrží. Auto na nás čeká téměř u každé benzínky, takže můžeme průběžně doplňovat energii popřípadě se trochu zahřát. Anebo jako Robert jít spát, čemuž se úspěšně vyhýbám. Na poslední benzínku už v Kolíně přibíháme za denního světla. Přidává se k nám Vašek a dobíháme na Karlovo náměstí. Oba běžci to tedy úspěšně zvládli a loučí se s námi. A místo nich se k nám přidávají dva noví. V nohách mám přesně 300 km za 49 hodin a 3 minuty.
Za Kolínem na benzínce se převlékám do krátkého oblečení, protože slunce začíná být cítit. Pokračujeme po naprosto přímé a rovné cestě. Ze začátku je to docela příjemné, ale po pár desítkách minut, už je to monotónní. Po čase se jeden spoluběžec vrací, takže pokračujeme do Týnce nad Labem jen ve třech. A po občerstvovací pauze jen ve dvou. Ke mně a Vaškovi se tedy opět přidává Robert na kole. Po pár kilometrech na další občerstvovačce k nám přijíždí další fotograf, který nás pronásleduje několik kilometrů až do Kladerub nad Labem. Celou dobu nás fotí z různých vzdáleností v různých kompozicích. Pro mě osobně je to dost vyčerpávající úsek, protože je nepříjemně teplo a nekonečně dlouhá a rovná silnice mezi ohradami s koňmi moc nových zážitků nepřináší. Vašek už toho má také dost a sedá do auta. S Robertem opouštím kraj koníků a přes obec Semín dobíhám do obce Břehy, kde si musím na chvíli odpočinout v autě zaparkovaném u hospody na okraji rybníku Buňkov. Další kroky už jsou velmi těžké a bolestivé. Je mi teplo, jsem unavený a rozehřátá silnice prohlubuje bolest chodidel s puchýři. V obci Živanice se tedy přidává k běhu taťka, aby to trochu rozhýbal. Dostáváme se do Lázní Bohdaneč, kde se k nám přidávají dvě mladé slečny. Já se ale musím na chvíli zastavit a ošetřit chodila. Potom pokračujeme po cyklostezce kolem hlavní silnice, po které jsem na konci minulého léta přejížděl na kole Českou republiku, až do Pardubic, kde se k nám přidává další skupinka běžců. Když běhám tyhle šíleně dlouhé trasy, tak jsem velmi rád, když se přidávají lidé, se kterými si můžu povídat, protože to odvádí pozornost od mé únavy, bolesti nebo jiných problémů. Bohužel teď už je toho na mě tolik, že to mám naopak. Nemůžu skoro běžet, protože jsem přehřátý, mám unavené nohy, ale hlavně se mi zdá, jako kdybych šlapal po žhavých uhlících se střepy. Každou myšlenku tedy věnuji soustředění na každý následující krok. Když na mě tedy někdo promluví, zkráceně mu odpovím, ale jsem naštvaný, protože mě vytrhává z mého soustřední. Naštěstí nemám myšlenky to vzdát, jen se děsím, kolik si toho ještě protrpím, když mám před sebou přes 300 km. Zároveň si všímám, že jak se pravá noha snaží vyvarovat bolesti, šlapu neúmyslně jen na vnější stranu chodidla, což výrazně ničí můj běžecký styl, protože při došlapu nám nohy do "O" a při odrazu do "X". Zbytečně tím teda zatěžuji koleno. A aby toho nebylo málo, tak se neúmyslně začínám vyklánět na levou stranu kvůli unavenému zádovému svalstvu. Na parkovišti před Globusem si dáváme kratší pauzu. V těchto chvílích jeden kámoš, který nám běžel naproti, zastávku nezaregistroval a bohužel nás minul. U centra se k nám na chvíli přidává Jiří Sedláček, který se mnou běžel už včera z Prahy. Dnes je tu na konferenci Wikipedie, takže mě fotí, abych měl u svého článku i fotku. Za přítomnosti dalšího fotografa přibíhám na Pernštýnské náměstí po 348 km za 57 hodin a 44 minut.
Ani se tu nezastavujeme a pokračujeme kolem řeky Chrudimky stejně jako před 2 roky při 232 km dlouhém běhu ze Sněžky do Třebíče. Po pár kilometrech opouštíme Chrudimku a zastavujeme se až za budovou rychlé záchranné služby, kde se trochu více najím a dám dohromady. Bohužel to stále nestačí k tomu, abych se mohl normálně rozeběhnout. Přes Pardubičky opouštíme Pardubice okolo hlavní silnice. V obci Černá za Bory s námi zůstanou jen dva spoluběžci a ostatní se vrací do Pardubic. Klopýtám lesem a říkám si, že to takhle dál nepůjde. Už jsou to hodiny utrpení, rychlost mizerná a akorát ztrácím čas. V obci Zminný nás opouští spoluběžkyně, takže pokračujeme jen ve třech. Taťka se zapovídal s posledním spoluběžcem o práci u policie a já se stále neúspěšně snažím rozeběhnout. Na návsi v obci Dašice se tedy rozhodnu dát si preventivně hodinu spánku, i když se mi spát nechce. Přestože je návsi docela velký hluk od aut, poměrně rychle usnu.
Když po probuzení vylezu ven, už je po západu slunce, takže se rovnou oblékám do dlouhého oblečení a beru si čelovku. Mezitím dorazila další skupinka běžců a dokonce na mě počkal i ten, který sem se mnou přiběhl. Následuje rozhodující chvíle a konečně běžím a dokonce vzpřímeně. Jen ten pokřivený běžecký styl stále přetrvává. Krátký spánek tedy opravdu pomohl. Můžu běžet, nohy mě tolik nebolí a chodidla vnímám tak akorát v míře. Na začátku třetí noci přes Prachovice dobíháme do obce Dolní Roveň, což je neuvěřitelně úzká, ale několik kilometrů dlouhá vesnice. Zde taťka mizí v autě. Hlavní silnici vedoucí mezi Hradcem Králové a Svitavy přebíháme v obci Ostřetín. Opět se jedná o dlouhou nudli, kterou vtipně popíše Vašek, když pronese, že kdyby se lidé z jedné ulice přestěhovali do jednoho domu, tak ušetří majlant za pouliční osvětlení. V obci Horní Jelení na návsi na chvíli počkáme, aby se jedna spoluběžkyně mohla doma převléct do teplejšího oblečení na noční běh. Následující noční úsek je výborný, protože vypínáme čelovky a běžíme jen za svitu měsíce a pořád si o něčem povídáme. Skoro se nám to v jedné chvíli vymstí, když málem mineme naše doprovodné auto, jehož posádka při čekání na okraji silnice dostala stejný nápad. Opět se k nám přidává Robert, který se chce trochu proběhnout. Při sbíhání do města Choceň vidíme, že nám někdo běží naproti. Jedná se o pár místních běžců a kamaráda Ondřeje Herzána z Třebíče, který je jeden z organizátorů Třebíčského půlmaratonu a dojel do Chocně už odpoledne z Brna, takže do noci trávil čas na náměstí čtením na lavičce nebo zahříváním se po hospodách. Po několika hodinách se mě konečně dočkal. Už v ulicích Chocně se k nám připojuje i Vašek, který tu vyskočil z auta. Na Tyršově náměstí už jsem na trati 67 hodin a 37 minut, během kterých jsem urazil 389 km.
V autě doplním živiny a kolem železnice přebíháme do Brandýsa nad Orlicí. Skupina je to velmi veselá, protože se stále něčemu smějeme a vůbec nám nevadí, že je po druhé hodině ráno. V Brandýse doprovod ale bohužel rapidně prořídne. Kromě mě, Vaška a Roberta pokračuje jen Ondra. To ale nemění nic na veselé náladě, která nás provází. Opět zhasínáme světla a jen za svitu měsíce běžíme kolem řeky Tichá Orlice a stále si povídáme a smějeme se. Kdesi na trati překonávám svůj předchozí běžecký rekord 402 km z minulého roku. Jen jsem ale o 7 minut pomalejší. Kdyby nebyly ty problémy s puchýři, tak si myslím, že bych tu byl o pár hodin dříve. K ránu při svítání začne být taková zima, že se nám ani nechce zastavovat, abychom si z batohu vyndali nějaké jídlo. Bez přestávky se tedy přibližujeme k Ústí nad Orlicí. Že je tento úsek moc dlouhý, cítím v levém stehnu, které mě začíná tahat. Když se tedy už za světla dostaneme k autu, jsem rád, že si můžu v teple sednout. A jak se uvolním, asi na půl hodiny usnu. Posádka také spí, takže vše musí obhospodařit Vašek. Když otevřu oči, rychle tedy něco sním a s nechutí opouštím společně s Ondrou teplo auta a vybíháme k Mírovému náměstí, kde mám uběhnuto 408 km za 72 hodin a 6 minut.
Ústí nad Orlicí opouštíme výběhem po neuvěřitelně dlouhém a táhlem kopci. Má to i ale jednu výhodu. Je nám teplo. Vašek mezitím i se spící posádkou přejel autem do další vesnice Knapovec, kde se opět občerstvím. Společně s Ondrou stále stoupáme do kopce a obdivujeme výhledy do krajiny za nádherně azurově modrého rána. Vždy když to vypadá na poslední úsek stoupání, za zatáčkou se objeví další. Čas od času tedy skuhráme, až se dostaneme do obce Skuhrov, kde jsme konečně nahoře. Doplníme živiny a prudkým kopcem lesem naopak sbíháme dolů. To je ale ještě horší než běžet nahoru, protože svaly musí tlumit pády z větší výšky. U obce Ostrov už jsou sluneční paprsky tak silné, že se musím převléct do krátkého oblečení. Další zbytečnou půlhodinu potom strávím omýváním a ošetřováním zničených chodidel. Při cestě do Lanškrouna se k nám přidají po delší době dva běžci a ve městě další včetně Vaška a Roberta. Běh začíná být opět veselejší. Jen to trochu kazí slunko, které mě přehřívá. Začínám to tedy řešit tak, že si do klobouku na hlavě dávám kostky ledu, které mě pak chladí. Míjíme vesničky Sázava, Lubník, Tatenice a čas od času se k nám někdo přidá. Můj organismus je v tak zvláštním režimu, že cokoli co vypiji, jde do pár minut pryč. Prakticky to znamená, že když si dám pár loků, tak o pár kroků dál už musím jít na záchod. Je to sice úsměvné, ale dost nepříjemné. Za obcí Hoštejn vbíháme po cyklostezce na Moravu a pokračujeme údolím kolem Moravské Sázavy. Lidé se stále přidávají včetně starosty Zábřehu Františka Johna, který nám přiběhl naproti. Ve velkém houfu s cyklisty za zády běžíme svižným tempem k Zábřehu. Poslední úsek cyklostezky vede po bývalé železnici, kde míjíme starou lokomotivu. Čas od času musíme zvolnit nebo zastavit, protože moje nohy takové tempo už dlouhodobě nezvládají. Kousek před Zábřehem nás zastaví jeden nadšenec a rozdá nám tyčinky na doplnění energie. U našeho auta se pak pořádně občerstvím a pokračujeme na Masarykovo náměstí k městskému úřadu. Zde využiji možnosti osprchovat se a smyji ze sebe únavu za poslední 4 dny a 3 noci běhu. Slavnostně se pak podepíši a dostanu nějaké dárky. Vzdálenost příjemně narůstá, protože už za sebou nechávám 454 km za 80 hodin a 30 minut.
Většina spoluběžců zde končí. Stejně jako Ondra, který mě doprovázel poslední noc a den. I Vašek s Robertem si po sprše dávají pauzu v autě. Dále tedy pokračuje už jen v doprovodu čtyřech spoluběžců. Než se ale dostaneme do první vesnice, zůstanou jen dva stateční. Ve Vitošově nás dojíždí auto, jehož posádka také využila možnosti se osprchovat. Pořádně se napiji, doplním pití i led a vyrážíme na pekelně rozžhavenou silnici směrem na Olomouc. Půllitrová láhev ale moc dlouho nevydrží, takže každou chvíli musím zastavovat, abych ji doplnil. Za obcí Dubicko ve vesnici Police mi volá nějaká paní z úřadu obce Bukovec, který leží u mého cíle, a ptá se mě, co po nich chci. Před nedávnem jsem jim totiž poslal e-mail, kde jsem je o celé akci informovoval. Byly v něm veškeré informace, odkazy ke sledování i záznam z minulého roku, aby měli nějakou představu. Odpovídám ji, že po nich nic nechci, že je vše na nich, jestli budou můj doběh přes jejich obec nějak řešit. Odpovím ji i na další otázky, na něž má odpovědi napsané před ní v e-mailu a hovor ukončíme s tím, že se mi ještě ozvou. To bylo ale naposledy, co jsem ji slyšel. V obci Úsov potkáme posádku auta jak večeří v restauraci. Vašek mně nabídne část večeře, tak si po delší době dám trochu teplého masa. Jeden spoluběžec zde končí, proto pokračujeme už jen ve dvou. Slunce pomalu padá k obzoru a teploty začínají být příjemnější. Při sbíhání do obce Králová se kocháme posledními výhledy po Olomouckém kraji. Když vběhneme do lesa, projede kolem nás Vaškův bratr, který se mnou první noc běžel z Bochova. Po pár minutách ho opět potkáme už společně s posádkou auta, které přivezl jitrnice. Ti jsou do nich tak zabraní, že se v autě musím obsloužit sám. A jednu jitrnici si s sebou beru na cestu. Přeběhneme železnici a přes obec Červenka vbíháme do města Litovel. Na náměstí Přemysla Otakara už na mě čekají tři běžkyně. Naopak stávající spoluběžec zde končí. Slunce už zapadlo, proto si beru čelovku. Na počátku čtvrté noci mám v nohách 484 km za 86 hodin a 12 minut.
Na další úsek Litovelským Pomoravím s námi vybíhá i Robert. Holky to docela rozeběhnou, takže je musím občas zpomalovat. Každopádně jak vběhneme po cyklostezce do lesa, začnu mít problém, teda rovnou dva problémy. Zaprvé tu není silnice, ale jen zpevněná cesta, takže nohám se těžko běží a za druhé na mě přichází spaní. Ostatní se snaží se mnou mluvit, ale moc to nepomáhá. V Lhotě na Moravě si na sebe obleču tričko s krátkým rukávem a snažím se pokračovat. Je to ale ještě horší. Nohy už vůbec neběží a několikrát se přistihnu, jak za chůze usnu. Když tedy dorazíme do obce Horka nad Moravou, rozloučím se se spoluběžkyněmi, které pokračují do Olomouce, a já usínám v autě. Za hodinu mě Vašek probudí, že mám pokračovat, a že na mě veku čeká další běžec. Tentokrát se mi vůbec nechce. Ani ze spacáku mi nejde pořádně vylézt, jak jsem k němu přilepený. Už je chladno, tak se oblékám do dlouhého oblečení. Když vylezu z auta, zjistím, že dotyčný běžec je kamarád Martin Koláček, se kterým jsem nějakou dobu sloužil v Armádě a bydlel v Olomouci. Robert zůstává v autě a místo něj se k nám přidává Vašek. Všichni tři vbíháme kolem půlnoci čtvrté noci do Olomouce. Prokličkujeme prázdnými ulicemi a stejně jako před rokem v červnu při závodě Mattoni 1/2Maraton Olomouc 2017 přes náměstí Národních hrdinů dobíháme na Horní náměstí, kde mám za sebou přesně 505 km za 91 hodin a 55 minut.
Za bujarého pokřikování party vycházející z baru míříme po silnici k hlavnímu nádraží. Po cyklostezce kolem řeky Bystřice mě napadlo, že bych mohl zkusit dát událost na facebooku propagovat, abych na závěrečnou část běhu nalákal co nejvíce lidí. Když ale zjistím, jak nevýhodná je cena, rychle od toho upustím. S Martinem vzpomínáme na staré časy, když jsme tu sloužili a pomalu přibíháme do Velké Bystřice. Zde se s námi loučí. S Vaškem stoupáme k Přáslavicím a za námi vidíme svítící noční Olomouc. Povídám Vaškovi, jak jsem tu před 3 roky v opačném směru běžel 300 km z Lysé hory do Třebíče a nad Olomoucí tenkrát houstly mraky před bouřkou, která mě v noci dokonale slila. Dnes máme úplně čistou noční oblohu s hvězdami, které pomalu mizí, jak na východě začíná svítat. V obci Daskabát ukazuji Vaškovi kasárna, kde jsem v roce 2008 s Martinem sloužil u 72. mechanizovaného praporu jako bigoš polní, vzduchem chlazený, polní lopatkou poháněný a KDčkem živený. Při východu slunce probíháme Velkým Újezdem. Nálada je velice dobrá, jak se stále něčemu smějeme. Říkáme si, že kdyby nás někdo viděl, tak by nám neuvěřil, že mám v nohách 525 km. Když v obci Staměřice doběhneme k našemu autu, tak v něm všichni spí. Musíme se tedy opět obsloužit sami. Dlouho se ale nezdržíme, protože nás neskutečně rozesmává, jak v autě každý chrápe tak hlasitě, až rezonují stěny. Nejvíc nás ale dostane taťka, který usnul s otevřenou pusou a mobilem v ruce, kde má mapu trasy. Řidič pro změnu objímá vsedě polštář a při spánku se spokojeně usmívá. Naprosto vysmátí pokračujeme v běhu k Dolnímu Újezdu. Bohužel dobrá nálada mě rychle opustí, jakmile začneme klesat. Jak totiž dopadám chodidly na zem z větší výšky, začínají opět nesnesitelně bolet. Občas se tedy musím zastavit a chodidlům odlevit. Největší strach ale začínám mít o pravé koleno, které kvůli křivému došlapu začínám cítit z vnější strany. V Trnávce na nás čeká auto, kde se občerstvím na závěrečné sbíhání do Lipníku nad Bečvou. Hned za cedulí se k nám přidává běžec a společně probíháme náměstím T. G. Masaryka až na benzínku k autu. V kýblu s vodou si důkladně ošetřuji nohy, k čemu patří i bolestivé a krvavé vymáčknutí hnisu, který se mi už týden tvoří v záděře na levém palci. Nakonec ještě měním dlouhé kalhoty za kraťasy. Na cestě jsem už pátý den. Přesněji 98 hodin a 4 minuty, během kterých jsem urazil 535 km.
Vybíháme z Lipníku po cyklostezce kolem řeky Bečvy a přidává se k nám další běžec. Tento úsek pod Helfštýnem je neuvěřitelně ukecaný. Ostatním povídám, jaké mám zkušenosti s reklamacemi a jak je těžké komunikovat přes e-maily, když druhá strana neudržuje historii. U lávky k obci Rybáře nás povzbuzuje skupinka lidí, která tu na nás čekala. Cestou do Hranic na Moravě se přidal ještě jeden běžec, takže dobíháme v pěti. Slunce opět peče, takže si beru tričko bez rukávů. Poslední úsek byl poměrně dlouhý, takže se pořádně občerstvuji. Jeden běžec se odpojí a Vašek zůstává v autě. Proběhneme přes Masarykovo náměstí a stoupáme po silnici do prudkého kopce ven z Hranic. U jednoho z domů na nás zavolají nějací důchodci, ať nám to běží a nabídkou nám pití, které v tomhle teple neodmítnu. Nad obcí Hranice máme krásné výhledy. Vidíme jak zpátky údolím k Lipníku, tak na druhou stranu na první beskydské kopečky. U obřího lomu se další běžec rozloučí, takže pokračuji jen s jedním. Užíváme se výhledy po na Beskydy a zdoláváme kopečky na naší trati. Jen se čas od času zastavím v autě, abych se napil, doplnil pití v láhvi a přidal nové kostky ledu do klobouku. Tímto způsobem se dostáváme až do obce Dub, kde je asi nejhorší kopec na celé trati. Je dlouhý přes 5 km a nejhorší je, že je od začátku vidět až na jeho konec. Ve skutečnosti jsou to dva zvlněné kopce za sebou rozdělené vesnicí Starojická Lhota, kde se opět občerstvím. Závěrečný úsek do Starého Jičína je opravdu pekelný. Stoupání je tak prudké, že nejenže nejde běžet, ale dokonce mám strach, abych nespadl zpátky. Před 5 lety jsem ho na kole sjížděl v opačném směru a bylo to mnohem příjemnější. Nahoře ve Starém Jičínu se k nám připojuje další běžec a společně sbíháme z kopce na druhou stranu. Nohy opět začínají nesnesitelně trpět. Jsem tedy rád, když na jednom parkovišti můžu na chvíli zastavit u našeho auta, jehož posádka si právě cpe pupky v blízké restauraci. S dalším přibíhajícím běžcem společně dorazíme do Nového Jičína. Posádka auta se mi mezitím ozve, že na mě čekají na Masarykově náměstí, kde se jim podařilo zaparkovat. Po pár fotkách jdu k autu, kde si opět umývám rozbolavěná chodidla. Taťka mi potom podává starší boty, se kterými jsem před rokem běžel 402 km přes Českou republiku z jihu na sever, ať si je vyměním. Sice mám strach, co to s těmi puchýři udělá, ale přezuji se. V předchozích botách jsem až sem odběhl 574 km za 100 hodin a 30 minut.
Udělám první rok a nestačím se divit. Bolest je pryč. Sice něco cítím, ale ve srovnání s předchozím stavem je to jen šimrání. To mi neuvěřitelně zvedne náladu a vlije sílu do těla. Spoluběžec, který se mnou běžel z Hranic, skončil v Novém Jičíně, takže pokračuji jen s dvěma novými, se kterými si díky dobré náladě dlouho povídám. Proběhneme přes obec Rybí a kolem dopravní nehody, ke které letěl vrtulník, dobíháme do Závišic k našemu autu, kde už čekají další běžci. Zde udělám malý test a zkusím si vzít předchozí boty. Hned se vrátí nepříjemná bolest, takže je opět vyměním. Ve stále zvětšující se skupině dobíháme do města Příbor, kde se opět občerstvím, a část běžců se odpojí. Zůstane se mnou jen skupina Pomalé šípy, se kterou proběhnu přes náměstí Sigmunda Freuda. Dále mi ukážou místního velblouda a provedou mě cestou přes les, protože plánovaná trasa vedla přes silnici, která už od mé minulé návštěvy na kole neexistuje. V těchto místech se začne zajímavě měnit můj způsob vnímání okolního dění. Když se mě totiž na něco zeptají a já jim odpovím, úplně se leknu, protože mám pocit, že nemluvím, ale že jen sám sebe poslouchám. Zároveň se mi začíná zdát vše tlumené a jakoby vzdálené. Je to zvláštní stav, který na sobě nedávám znát a normálně pokračuji. Při západu slunce sbíháme po vyválcované cestě kolem hlavní silnice do obce Fryčovice k autu. Rozloučím s několika běžci a jdu se připravit na poslední noc. To znamená, že si oblékám triko s dlouhým rukávem a beru si čelovku. Poté oznamuji svému týmu, že budu trať trochu prodlužovat, aby vyšla mnou plánovaná délka 666 km. V doprovodu dvou spoluběžců pokračuji kolem hlavní čtyřproudé silnice k Frýdku-Místku a pomalu vbíhám do páté noci. Za běhu vyřídím dlouhý telefonní hovor s kámošem, který mi nakonec popřeje šťastné poslední kilometry. Potom si povídám s běžci a říkám jim, že tuhle poslední noc chci vydržet bez spánku kvůli lidem, kteří mají v plánu sledovat můj závěrečný doběh někdy k ránu. U Frýdku-Místku odbočíme na chvíli na polní cestu, po které mi nejde běžet, takže přecházíme do chůze. Mezitím mi někdo volá na mobil, že na mě čeká s další skupinou běžců u vodní nádrže Olešná. Když k nim dorazíme, oznámím jim, že potřebuji přidat asi 10 km, proto si oběhneme přehradu Olešná. Aby se lidé, co mě sledují přes internet, nedivili co se děje, poprvé veřejně oznamuji prodloužení trati na 666 km. Reakce na sebe dlouho nenechají čekat. Když se po půl hodině vrátíme zpátky k hrázi k autu, pořádně se po rychlejším běhu občerstvím. Společně pokračujeme do nočního Frýdku-Místku na náměstí Svobody, kde mám uběhnuto 612 km za 113 hodin a 12 minut.
Další kilometry naběhneme kolem řeky Ostravice uprostřed města, kde obkroužíme další kolečko. Potom pokračujeme po cyklostezce nepříjemně rychlým tempem ke hřbitovu, kde čeká auto. V těchto místech se opět mění moje vnímání. Začínám mít totiž pocit, že všechno už se jednou stalo a že všechny úseky běžím s těmi stejnými lidmi znovu. Prostě klasický pocit Déj? vu, který ovšem cítím úplně u všeho. K tomu se přidává nutkání každému děkovat, že mně přišli znova podpořit. U auta se většina běžců odpojí, ale naopak se přidává Vašek, který načerpal sílu na poslední noční úsek. Přes obec Dobrá, kde nás opustí další spoluběžci, vbíháme na hlavní silnici a míříme k obci Hnojník. Na nohách jsem si nechal jen kraťasy, čehož místy lituji, když foukne studený vítr. Společně s Vaškem běžíme čtyři a povídáme si. I přesto ale začínám cítit ospalost, což značně komplikuje můj plán tuhle noc nespat. Vašek se tedy všelijak možně snaží udržovat můj mozek aktivní, abych neusnul. Občas něco vykřikne, nebo se na něco zeptá nebo po mně chce, abych ostatním povídal o nějaké příhodě. Částečně se mu to daří, ale v hlavě mě to stále užírá. Nakonec pomůže malá lest, když mě při občerstvování v autě řekne, že jsme někde zapomněli kabely k nabíjení hodinek, které podle odhadu do cíle bez nabití nevydrží. Zcela probuzený pokračuji se svým doprovodem úmornou pátou ale hlavně už poslední nocí. Když to srovnám s předchozí nocí, kdy jsme pouštěli vysmátí Olomouc, tak teď je to hrůza. Nyní už opravdu vypadáme jako zmožení ultramaratonci po několika stovkách kilometrů. Celý tento noční úsek běžíme kus od hranic s Polskem směrem k jihu. Já mám ale z nepochopitelného důvodu pocit, že běžíme opačným směrem na sever. Za svítání se začneme přibližovat k Třinci. Jeden spoluběžec nás po celonoční výpravě opouští a běží na vlak. Ve třech se tedy proplétáme přes lesopark až na náměstí Svobody, odkud jsem s kámošem Tomášem Švaříčkem v roce 2012 startoval Beskydskou sedmičku, kterou jsme tenkrát ještě jen šli a byli jsme rádi, že jsme ji došli. Pomalu se blíží šestý den a já mám v nohách 642 km za 119 hodin a 5 minut. Když bych tedy běžel původních 640 km, tak bych to do 120 hodin stihl, takhle mě ještě ale přes 20 km čeká.
Běžíme po cyklostezce paralelně s hlavní silnicí zmrzlí jako broci, protože jsme se zdrželi focením. Kousek od železniční zastávky Vendryně čeká auto, kde se zahřeji teplou polévkou. Dále pokračujeme obohaceni o dalšího spoluběžce. A v Bystřici se k nám přidávají další dva. V obci opět natahujeme trošku trať, když obíháme blok domů. Protože slunce už začíná být přes mraky cítit, převlékám se celý do krátkého oblečení. Přes obec Návsí vbíháme do Jablunkova asi 10 km před cílem. Zde mi moje hodinky zapípají a oznámí plnou paměť. To znamená, že sice stále měří a počítají, ale už se neukládají jednotlivé body na mapě. Jsem z toho nemile překvapen, protože v tomhle režimu měly podle informací přímo od podpory vydržet kolem 172 hodin. Odbočíme od hlavní silnice a běžíme ve stále se zvětšující skupině do obce Písek, kde si dám občerstvovací pauzu u auta. S Vaškem dopíjíme veškeré nedopité výživové tekutiny, protože se blíží závěrečný úsek, kdy budou nejvíce potřeba. Moje vnímání reality se opět posune do zvláštního stavu. Když se totiž zvednu a chci se rozeběhnout, mám velice zvláštní pocit, že se rozeběhla jen moje mysl a tělo mě zpomaleně dobíhá. Se všemi předchozími změnami, na které už jsem si zvykl, si připadám jako na drogách. Po pár minutách probíháme úplně poslední vesnicí na mé trase - obcí Bukovec. S očekáváním se rozhlížím, jestli někde nezahlédnu nějakou skupinu lidí, které by na mě čekala. Bohužel až k poslednímu domu jsem vůbec nikoho nespatřil. Vypadá to, že můj výkon nikoho na úřadu v Bukovci neoslovil. Aspoň tedy mohli splnit slib a zavolat mi, jak se se mnou domlouvali. Takovéto jednání upřímně nenávidím, protože značně komplikuje plánování, když neznáte odpověď, ať už kladnou nebo zápornou. Na parkovišti pod sjezdovkou Kempaland si dávám poslední odpočinek u auta, abychom se domluvili, kdo a odkud bude co fotit a natáčet. Vašek po domluvě vyráží s foťákem dopředu. Já se naopak trochu vracím, aby mi v cíli nechyběly poslední stovky metrů. Nakonec skupinově vyrážíme. Vyklusáváme prudké serpentýny nahoru na kopec. Zde se to otáčí a naopak sbíháme prudký kopec dolů k hraničnímu přechodu Bukovec / Jasnowice. K cíli nyní zbývá už jen pár stovek metrů. Bohužel ale vzdušnou čarou. Po cestě je to ještě něco přes kilometr. Míjíme tedy naše zaparkované auto a opět stoupáme do velmi prudkého kopce. Poté oběhneme les a konečně začneme sbíhat po louce dolů k cíli. Vběhneme do lesa a nyní zbývá posledních 100 m mezi kořeny. Konečně ho vidím. V úterý 8. května 11 minut po 10. hodině dopoledne dobíhám k hraničnímu kameni v nejvýchodnějším bodě České republiky a po více než pěti dnech zastavuji oboje hodinky a vypínám GPS tracker.
Dokázal jsem to! Ale co se to děje? Z ničeho nic moje nálada začíná upadat do apatie. Cítím smutek a naprostý nezájem. Ale proč? Protože už nemůžu běžet? Nebo proto, že tu nikdo nečekal, jako minulý rok na severu? Nemám tušení. Ostatní mně blahopřejí a já se aspoň snažím usmívat. Nechávám se vyfotit, jak kdo potřebuje včetně společné fotky všech, co do cíle doběhli. Natočíme závěrečný záběr a já potom co všichni začnou odcházet, vyndám kámen, který jsem zvedl na západě a zahrabu ho zde na východě poblíž hraničního kamene. Tím je úkol hotov. K autu odcházíme zvláštní zkratkou, která je delší, složitější a zabere více času. Dole u hraničního přechodu u auta mi opět všichni pogratulují a rozloučíme se. Naposledy se vyfotíme a já se konečně převleču do nějakého volného oblečení. Sedáme do auta a vyrážíme domů. Snažím se poslat závěrečnou fotku, ale nedokážu to. Padá na mě totiž tak silná ospalost, že nedokážu napsat ani slovo a pokaždé usnu. Nakonec se probouzím až na nějaké benzínce před Brnem, kde si Vašek i Robert vyklízejí svoje věci, aby v Brně mohli vystoupit. Konečně se mi podaří poslat závěrečnou fotku. V Brně se s nimi rozloučíme a pokračujeme po dálnici dále. Ještě se zastavíme u Devíti křížů, kde si dám konečně něco nezdravě smaženého. Když dojedeme domů, jen nanosím bedny domů a opět na mě začne padat únava. Pouze se tedy vykoupu a kolem 18. hodiny jdu spát. Druhý den se probouzím v 6 ráno. Cítím se odpočatě, tak vstávám. Během dopoledne uklidím všechny věci a vyperu tu velkou hromadu smradlavého oblečení. A protože mě nic nebolí ani se necítím unavený, jdu se proběhnout po Třebíči.
Na druhý pokus se mi to tedy povedlo. Celkový čas byl o něco delší než plánovaný, protože neočekávané puchýře mi cestu nejen protáhly, ale hlavně výrazně znepříjemnily. A přitom řešení bylo tak snadné. Jen si vyměnit boty za již osvědčené. Jenomže s tím jsem nikdy neměl žádné zkušenosti. Zatím jsem všechno odběhl vždy v jediných botách, protože jsem nikdy neměl puchýře. A protože mi to stále vrtalo hlavou, nechal jsem boty odeslat na expertízu, jestli nebyly napuštěny nějakou agresivnější konzervační chemikálií, která by to mohla způsobit. Další příčiny by mohly být extrémní množství všudypřítomného pylu a první vyšší teploty v tomto roce. Nejdůležitější ale je, že jsem to zvládl. Z nejzápadnějšího bodu České republiky jsem vyběhl ve čtvrtek 3. května v 6 hodin ráno a do nejzápadnějšího bodu České republiky jsem doběhl po 5 dnech tedy v úterý 8. května v 10 hodin a 11 mnut. Celá trasa 666 km dlouhá mi tedy trvala uběhnout 124 hodin a 11 minut, během kterých jsem překonal převýšení mezi 5,5 až 6,5 km. Za všech 5 nocí jsem spal pouze čtyřikrát po necelé hodině, takže dohromady to dává asi 3 hodiny spánku. První a poslední noc jsem nespal vůbec. Protože bylo výrazně teplo, za celý běh jsem vypil asi 120 l tekutin. To vychází asi 1 l za hodinu. Do cíle jsem dorazil o 5 kg lehčí, které se ale druhý den vrátily, protože se jednalo asi jen o tekutiny. Tímto výkonem jsem vytvořil nový český rekord. Jako první jsem totiž přeběhl celou Českou republiku ze západu na východ. Pokud to tedy někdo po mně zopakuje třeba i v lepším čase, první už nebude. Nyní mi zbývají zhruba dva měsíce, než se pustím do další výzvy, při které se pokusím přeplavat 43 km dlouhou přehradu Slapy. A pokud jde o běh, tak nad další šíleností pro příští rok začnu přemýšlet asi až na podzim. I když přiznám, že už teď mě nějaké trasy napadají.
Trable se záznamem běhu
Uložit do hodinek tak ohromné množství dat, následně je stáhnout a nahrát na server se neobešlo bez komplikací. Zcela veřejně musím přiznat, že se tam celý běh nevešel. Už jsem psal, že paměť mých GPS hodinek se zaplnila 10 km před cílem v Jablunkově, ale to jsem nevěděl, že u těch hlavních se to stalo už u Třince. Naštěstí GPS tracker fungoval, takže jsem chybějící data z hodinek doplnil o data z GPS trackeru. Doma mám tedy kompletní záznam celého běhu. I tak je tu ale jeden problém. Hodinky sice měřily po 1 s, ale zaznamenávaly po 10 s stejně jako GPS tracker. To znamená, že ačkoli měla trať skutečně 666 km, záznam (souboru GPX) má uloženou trasu dlouhou necelých 650 km. Těch 16 km je odchylka právě způsobená různou frekvencí zjišťovaná polohy. Jediná doložitelná hodnota skutečné délky běhu je tedy z hodinek, kterým se paměť zaplnila už před cílem.
Ondřej Herzán: Z Chocně do Zábřehu aneb Noc a den na přeběhu republikou
"Taky čekáš na Štěpána?" Náměstí v Chocni, půl druhé ráno. Občas kolem profrčí auto, připotácí se mírně podnapilý jedinec neurčitého věku. Jinak všude klid a mír… "Čekám… takže to nevzdal? Super!" Osamělý čtenář ve sportovním oděvu se zvedne z lavičky, připojí se k mladému páru a společně dusáme naproti zajímavému nočnímu dobrodružství.
Silnici před městem znenáhla ozařuje svit čelovek a slitina několika hlasů. Je to on, jsou to oni! Třebíčský ultramaratonec Štěpán Dvořák se svým doprovodem - běžcem Vaškem a cyklistou Robertem...
To se tak jednoho dne zrána probudíte a řeknete si, že přeběhnete republiku. Od nejzápadnějšího k nejvýchodnějšímu výběžku republiky. Pořád po svých. Ideálně s minimem spánku. Naběháno máte, věříte si, komunikace na sociálních sítích funguje, podpůrný tým šlape. Jak prosté, milý Watsone. Po měsících příprav a jednom nezdařeném pokusu zbývá vlastně maličkost: uběhnout to.
"Tvl, co tam dělaj s těma čelovkama? Běžci? Voni se fotíííííí?" Povzbuzený člobrda se naklání z dokořán otevřeného okna Sportbaru na choceňském náměstí a trefně glosuje aktuální dění u místního morového sloupu. Akci sledují stovky fanoušků, je třeba jim nabídnout reprezentativní dokumentaci cesty. A Štěpán k tomu přistupuje velmi pečlivě. Robert se zhostí role fotografa i stativu; na několikátý pokus se dílo podaří a vcelku početná skupinka nočních běžců se může posunout dál.
Konkrétně k obytnému vozu, který parkuje za řekou. Řidič Martin všechny vítá malým prezentem - běžeckými lahvemi - a žádostí o podpis na auto. Doprovodné vozidlo po domluvě se Štěpánem staví každých 5-10 kilometrů. Posádka se střídá v řízení, úklidu, přípravě proviantu a poskytuje ultraběžci potřebný stravovací i zdravotní servis na smluvených checkpointech.
Štěpán v tuhle chvíli za sebou má tři dny běhu, začíná třetí noc. Podle údajů, které pravidelně odesílá na facebook, si kolem Pardubic prošel velkou krizí. Pokud byste teď, o desítky kilometrů dál čekali zhrouceného jedince, který lapá po dechu a jeho zdraví visí na vlásku - mýlíte se. Vedle vás volně a lehce kluše borec v kloboučku, občas něco prohodí, zavtipkuje, odpoví na dotaz. Takový volný výběh po práci, řeklo by se. Jenomže to by nesmělo být půl třetí ráno a nesměli byste mít čtyři stovky kilometrů v nohách.
Běžecký peloton se zakousne do cyklostezky kolem řeky Orlice. Údolím se nesou občasné výbuchy smíchu, podnícené zejména Vaškem, který jako člen servisního týmu a častý běžecký doprovod neztrácí ani vlivem ztížených podmínek nic ze svého věhlasného humoru. Právě naopak. Jako by ho únava a vyčerpání poháněly ke špičkovým výkonům. "Vážení cestující - Stará Paka!!!" pronese například před svítáním v prochladlém údolí. V tu chvíli nezápasí ultramaratonec jen s křečemi stehen, nýbrž i bránice. Jindy třeba tento statný, vysoký muž dobrosrdečně prohodí, že "správný dálkový běžec má postavu jak zeschlej šušeň."
Cyklista Robert to má o poznání těžší. Snaží se respektovat rychlost běžecké skupinky - a když ta po Brandýse nad Orlicí prořídne, je velice těžké držet tempo, neprochladnout a neusínat v sedle. I jemu patří obdiv za statečnou jízdu pod hvězdnou klenbou. Zejména když se běžci dohodnou na zhasnutí čelovek a razí si cestu za svitem půlměsíce.
Ranní chlad a větřík v rozlehlém údolí přece jen odebraly část sil. Štěpán se občas chytne za stehno, jindy se musí zastavit a dát nahoru překrvené nohy. Za rozbřesku vbíháme do Ústí nad Orlicí a bez jakýchkoli okolků dobýváme útočiště doprovodného vozu na nejbližším parkovišti. Štěpán se usadí, zívne a v tu ránu spí. My ostatní volně přežvykujeme, co nám vůz nabídne, a Vašek láteří nad pomalým výkonem sporáku, který dostal jednoduchý úkol ohřát vodu na čaj. V tu chvíli vykoukne ze spacího prostoru mladá žena a udiveně kouká na skupinku chlapů, z nichž jednoho dosud nespatřila. "Jak jste se sem dostali??" "Ále, otevřeli jsme si dveře a jsme tu, dobrýtro!"… Seznámení tak probíhá bez větších okolků, jako ostatně všechno v té multifunkční káře, prodchnuté vůní jídla, pití, zvukem chrápání a kdovíčím ještě.
"Nuže, dveře jsou otevřeny!" zavelí Vašek po půlhodině vytrvalcova spánku. Ten se protáhne, zamžourá do ranního světla a přemýšlí, co bude dál. Spoluběžec, řidič, humorista a psycholog v jedné osobě se snaží naznačit, že je nejvyšší čas opět se obout do řemesla. Leč nahromaděná únava si žádá ještě drobné poležení. Štěpán nakonec bystře vstane a ve dvou vyrážíme do kopců nad Ústím.
Krásné, slunečné a zatím vcelku chladné počasí nás doprovází cestou do Knapovce. Další střetnutí s vozidlem provází určitá nervozita. Přece jen - několikátý den na cestě, stále spolu, námaha, únava, různé vypjaté situace - to vše musí udělat svoje. Ke cti zúčastněným slouží, že se dokážou konstruktivně domluvit a naplánovat další úsek.
Štěpán chvílemi působí jako manažer, který rozdělí práci, dotáhne plán, odešle z mobilu fotku a údaje, aktualizuje harmonogram, komunikuje s fanoušky, kontroluje výbavu - a u toho jakoby mimochodem běží napříč republikou. Naplánovat takovou akci muselo stát opravdu velké organizační úsilí a nadšení nejen jeho, ale i řady lidí kolem.
"Co je tohle za kopec?" skuhráme svorně v dlouhém, předlouhém stoupání na Skuhrov. Vesnička podhorského střihu na vrcholu, kolem důvěrně známá řepková pole, rozkvetlé kaštany, daleké horizonty. A už opět hartusíme v prudkém klesání do lanškrounské kotliny. Záběr na stehenní svaly i pro člověka, který dosud urazil chabou třicítku. Jak se asi musí cítit svaly hlavního protagonisty, to raději nedomýšlet…
"Ahoj Štěpáne! Jak to jde?" Před Lanškrounem se přidávají první dva běžci a v samotném městě vcelku početná skupina fanoušků. Malebné kopečky v okolí se hned zdolávají veseleji, přestože vedro opět začíná úřadovat a kapky potu skrápějí vyprahlý asfalt. Robert fotí ostošest, fotogeničnost krajiny (a snad i některých běžců či běžkyň) k tomu doslova vybízí.
V Tatenicích je třeba ultraborce doslova obložit ledem, aby mohl v klidu a míru pokračovat dál tímto slzavým údolím. Při tom občas zastaví auto či cyklista, pozdraví a popřeje mnoho zdaru. Je vidět, že Zábřežsko se podařilo skutečně mediálně pokrýt. Asi i díky starostovi Zábřehu, který se sám v propagaci angažoval, chystá nějakou parádu na zábřežském náměstí a dokonce nám prý poběží naproti.
Za Hoštejnem začínáme plně pociťovat dopady zmíněné propagace. Běžců se přidává víc a víc; někteří kynou ze zahrad či otevřených oken; Morava je na dosah ruky. Na cyklostezce, vytvořené z opuštěného drážního tělesa, se skutečně přidává starosta Zábřehu a hrozen dalších běžců, cyklistů i koloběžkářů. Peloton teď vypadá skoro jako na Giru d´Italia.
Běh se Štěpánem doporučuje devět psychologů z deseti. Jak tak krájíte svůj čtyřicátý a padesátý kilometr a tu a tam vás něco zabolí, hned pomyslíte na to, jak se musí cítit ta nezničitelná mašina vedle vás. Tato srovnávací studie působí jako analgetikum. Únavu prostě odežene a vy si vesele klušete dál a dál. Často o jednotky až desítky kilometrů dále, než jste původně chtěli a plánovali. Máte-li nízké sebevědomí a tvrdíte, že nic neuběhnete, připojte se ke Štěpánovi. Garantuji vám: uběhnete. A to mnohem víc, než si dovedete představit.
Doběh do Zábřehu je skutečně fenomenální. Včetně podpisu do městské kroniky, možnosti sprchy pro doprovodný tým a dalších příjemných maličkostí. Následuje obměna běžců a skupina povstává k dobývání dalších met. Tentokrát již bez autora těchto řádků, který po natočené pětašedesátce křepce kulhá na vlakové nádraží a míří do domovského Brna.
S myšlenkami, že pokud si něco doopravdy přejete, celý vesmír se spojí, aby vám vaše přání umožnil vyplnit.
Fotky: 135x
1 - 20 |
1 2 3 4 5 6 7 ► | 135 |
1 - 20 |
1 2 3 4 5 6 7 ► | 135 |
Videa: 1x (00:43:11)
Běh 666 km: Česká republika ze západu na východ
Délka: 00:43:11| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |