Dvořák ŠtěpánUltramaratonec a extrémní sportovec |
||
|---|---|---|
O mně
- Příjmení a jméno: Dvořák Štěpán
- Narození: 25. 11. 1985 (40 let)
- Adresa: Zahraničního odboje 922/25, Borovina, 674 01, Třebíč, Czech Republic
- Mobil: +420732802040
- Email: dvorak.stepan@off-limits.cz
- Zaměstnání: Měřící technik ICT
- Zaměstnání - Předchozí: Voják z povolání, Vojenský hasič, Hasič v Jaderné elektrárně Dukovany
- Bankovní účet: 210969346/0300
Odkazy
- Facebook - Sociální síť
- Instagram - Sociální síť (fotky)
- YouTube - Sociální síť (videa)
- TitTok - Sociální síť (krátká videa)
- Threads - Sociální síť
- X - Sociální síť
- Whatsapp - Sociální síť
- Telegram - Sociální síť
- Garmin Connect - Sportovní portál
- Strava - Sportovní portál
- DUV Ultra Marathon Statistics
- Mapy.cz - Mapový portál
- Mapy Google - Mapový portál
- Shutterstock - Fotobanka
- Adobe Stock - Fotobanka
- Steam - Herní portál
- TV Noe - Videa Štěpána Dvořáka
- PayPal - Finanční podpora
- Wikipedia
Běžec? Závodník? Ne! Běžecký dobrodruh
Hned na úvod bych chtěl zdůraznit, že se zde neprezentuji jako závodník, kterým se ani necítím být. Například uplavat 42 km přes Slapskou přehradu, ujet na kole 606 km přes Českou republiku, uběhnout v kuse 1035 km přes Slovensko a Česko nebo zvládnout za celý rok naběhat 10250 km opravdu není o závodění. Spíš bych se popsal jako dobrodruh a extrémní vytrvalec, kdy se vlastními silami, hlavně běžecky, pohybuji po světě s foťákem v kapse, překonávám vlastní rekordy i limity, prozkoumávám nová místa a občas se účastním nějakého závodu. Skoro by se mohlo říct, že nejsem ani běžec. Nejde mi totiž o rychlost, ale o to, co nejvíce vidět a zažít. Ačkoli si veškeré sportovní aktivity měřím, nejdůležitější výstup pro mě je trasa na mapě a vzdálenost. Vzhledem k tomu, že se často pohybuji místy, kde ani cesty nejsou a na různých vyhlídkách a zajímavých místech trávím kvůli kochání a pořizování záběrů desítky minut, klesá moje průměrná rychlost k rychlosti chůze. Své cesty dokumentuji a pak je veřejně publikuji ve formě článků, fotek a videí. Abych krásy naší planety ukázal i ostatním a zároveň pomohl při prohlížení map, své fotky a recenze nahrávám i na různé mapové a cestovatelské servery jako například Mapy.cz nebo Mapy Google. Díky mému častému pohybu v různých lokalitách opravuji i mapové podklady, aby odpovídaly skutečnosti.
Nabídka společného běhání
Za poslední roky jsem proběhal mnoho koutů naší republiky. Nejvíce to mám ovšem prozkoumané u nás na Vysočině a ve vzdálenosti přibližně do 100 km od Třebíče. Začal jsem tedy na své výběhy zvát kamarády a přátele, abych jim zajímavá místa, o kterých nemají ani tušení, také ukázal. Občas se mi ozve i nějaký běžec, se kterým se osobně neznám, jestli by se nemohl na nějaký výlet připojit. To v žádném případě neodmítám. Spíše naopak. Tímto tedy nabízím komukoli služby běžeckého průvodce v místech, která osobně velmi dobře znám. Celá akce se vždy nese v duchu - nikam nespěchat a co nejvíce vidět i zažít.
Vytrvalost
Moje hlavní vlastnost je velká vytrvalost. Té jsem dosáhl pravidelným sportováním, kterému věnuji většinu volného času. Snažím se každý den běhat a kdykoli je to možné, všude se dopravuji během nebo na kole. Když je času málo, dám kratší vzdálenost ale s větší intenzitou. Naopak, když nikam nespěchám, využiji toho a v pohodovém tempu vzdálenost výrazně natáhnu. Nejsem žádný profesionální sportovec, abych trénoval podle nějakého plánu. Řídím se podle mého volného času, nálady, chuti a počasí.
Málo volného času?
Někdy to ovšem s volným časem není úplně ideální, a tak jsem začal kombinovat sport s dopravou. Chci si jít zaplavat. Tak proč tam jet autem nebo autobusem? Vezmu kolo nebo si tam rovnou doběhnu. To samé s cestou do práce. Do Jaderné elektrárny Dukovany jsem to měl 30 km. Autobus tam včetně cesty na zastávku a čekání na něj jezdil přibližně 45 minut. Na kole jsem to zvládl někdy i za 50 minut. A protože jsem ještě musel ještě zpátky, měl jsem v nohách celkem 60 km, oproti ostatním, co pospávali v autobuse. Jenže já jsem hlavně běžec, takže jsem i na této trase nahradil kolo běháním, aspoň tedy tu zpáteční. V šest hodin jsem skončil v práci a přede mnou leželo 30 km, které jsem normálním tempem zvládnul za 3 hodiny. A druhý den jsem byl opět na začátku. A když to vyšlo, tak jsem to někdy proběhnul i směrem do práce. Jen za rok 2016 jsem díky tomu měl naběháno o 4650 km více než ti, co jezdí autobusem.
Nová práce a Home office
V roce 2020 mi do mého života hodilo vidle autoimunitního onemocnění, kvůli kterému jsem musel skončit u hasičů a byl čtyři roky doma. Díky tomu jsem se ale dostal do nového zaměstnání, kde pracuji jako Měřící technik ICT pro telekomunikační firmu ha-vel internet. Protože práci vykonávám z domova a zároveň přitom jezdím na pracovní cesty po celé České republice, místo okamžitého návratu domů proto za dobrého počasí vyrážím běhat přímo na lokalitách, kde mám pracovní povinnosti. Díky tomu můžu objevovat mnoho nových míst, kam bych se třeba nikdy ani nepodíval.
Den plný sportu
Jak takový můj sportovní den vypadá? Základ je sledovat předpověď počasí. Když vím, že následující den má být pěkně, už večer si připravím, kde a jak bych mohl sportovat. Pak rozhodne ráno. Když je vše ideální, můžu vyrazit. Nejlepší to bude popsat konkrétně. Připravím si potřebné věci na celý den a dám si je do brašny na kolo. Jedu 100 km na Pálavu, kde si kolo u někoho nechám. Převleču se do běžeckého oblečení a zaběhnu si po Pálavských vrších 40 km. Vrátím se ke kolu, opět se převleču a jinou trasou se 100 km vracím domů. Místo Pálavy to můžou být třeba Žďárské vrchy, Česká Kanada, Podyjí, Vranovská přehrada nebo jiné lokality.
Sportovní den
Zabere to opravdu hodně času, takže to můžu podnikat pouze v létě, kdy jsou dlouhé dny. Po zbytek roku to řeším jinými způsoby. Buď někam dojedu autem, kde několik hodin běhám a následně se vracím domů nebo využiji veřejnou dopravu, dojedu do jiného města a potom běžím zpátky do Třebíče. Tímto způsobem jsem v roce 2015 odjel do Prahy, ze které jsem následně běžel 200 km zpátky do Třebíče. Na delší běhu už se raději využívám doprovodné vozidlo, abych nemusel všechno vybavení nést v batohu na zádech.
Články, focení a natáčení
V roce 2015 jsem došel do stádia, kdy mě začaly docházet nové cesty, které pro mě byly vždy motivací někam vyrazit. Naštěstí jsem ve stejné době začal při běhu fotit, takže jsem měl znovu důvod se na známá místa vracet. Dokonce se plánování mých tras změnilo tak, že je nepřizpůsobuji běhu, ale abych měl co nejlepší záběry. O rok později jsem k focení přidal i natáčení, takže pokud mám naplánovanou trasu přes zajímavá místa, průběžně natáčím a doma z toho sestříhám video. Následně vše zveřejním i s článkem. Fotky i videa pořizuji od konce roku 2016 pomocí kompaktních fotoaparátů modelové řady Sony Cyber-Shot DSC-RX100. Používám stativ Velbon Cube, samospoušť, bezdrátové ovládání přes mobil nebo bezdrátový dálkový ovladač JJC SR-F2W. V polovině roku 2020 se dostavil první menší úspěch, když moje outdoorová videa začali vysílat i na TV Noe.
Mapování
Když jsem začínal běhat ve vzdálenějších lokalitách od Třebíče, kde jsem to ještě neznal, používal jsem k plánování a následné navigaci aplikaci Mapy.cz. Poměrně často se mi pak ale stávalo, že daná místa neodpovídala záznamům v mapě. Naučil jsem se tedy tyto neshody posílat jako opravy, které jsou následně schvalovány a zanášeny do veřejných map. Postoupen času jsem začal i sám upravovat mapové podklady na OpenStreetMap, aby se pak změny projevily právě na Mapy.cz, které z těchto map čerpají mimo oblast ČR. Podobně jsem začal přispívat i svými fotkami a recenzemi na server Mapy.cz nebo Mapy Google, abych ostatním uživatelům umožnil částečně nahlédnout, jak daná oblast vypadá. Těmto činnostem se věnuji pravidelně již několik let a v mapách jsou tak tisíce mých fotek, oprav nebo recenzí.
Příprava na závody
Pokud mám naplánovaný nějaký závod, snažím nějakou dobu před ním svoje tréninky přizpůsobit právě tomu závodu. Většinou se jedná o intervalové běhání známé jako fartlek, kdy střídám rychlé úseky s pomalejšími. Samozřejmě čím více se závod blíží, tím vzdálenosti zkracuji. Málokdy se ale stane, že bych nějaký den vynechal úplně.
Regenerace
Poměrně dost často se mě lidé ptají, kdy odpočívám a jak regeneruji. Na to odpovídám, že při běhu. Dle mých zkušeností je totiž aktivní pohyb nejlepší způsob, jak regenerovat. Zkrátka nemám žádný den, kdy bych lenošil. Když potřebuji odpočívat, zkrátím vzdálenost a zvolním tempo. Nebo zařadím jiný sport. Zatím se mi jako nejlepší regenerační pohyb osvědčila jízda na kole, kde se člověk veze. Vlastně jen sedí na sedle a v případě potřeby trochu točí nohama. Oproti běhu, kde musí nohy nést celou hmotnost člověka, je tedy jízda na odpočinek ideální. Naopak plavání jako regenerační sport moc nedoporučuji. Velice často se mi stává, při silnějším záběru dostávám křeč.
Adrenalin
A když cítím, že život začíná být moc monotónní, vezmu si lano, zajdu na nejbližší most a zvednu si hladinu adrenalinu při skoku z výšky několika desítek metrů a následného volného pádu. Výšky mi opravdu nevadí. Když se zrovna nehoupu pod mostem, můžete mě najít někde na skále, kde se snažím dostat na vrchol. Zjistil jsem, že mám i celkem dobrou rovnováhu, když jsem se naučil chodit po laně, v mém případě po slackline. Stačí, když si najdu dva body i několik desítek metrů od sebe, napnu lajnu a mám na celý den vystaráno. V zimě, když venku zamrzne voda, s kamarády se občas domluvíme, že si do ledu vyřežeme díry, mezi kterými pak plaveme. A protože je nás ve spolku Off-limits.cz dostatek "bláznů", není nouze o další nápady, které společně podnikáme.
Historie
V rodině jsme dlouho neměli auto, takže ho jako dopravní prostředek nahrazovalo kolo. Kamkoli jsem se potřeboval dostat, většinou jsem jel na kole. Zcela přirozeně jsem tedy hlavně trénoval cyklistiku. Ještě na základní škole jsem pár let jezdil závodně na kole za třebíčský cyklistický oddíl A JE TO, ale moc mě to nebavilo, hlavně kvůli nepříliš přátelskému kolektivu, který byl složen z převážně starších závodníků.
Vodní záchranná služba
Největší sportovní rozmach u mě začal, když jsem se stal členem Vodní záchranné služby ČČK Třebíč. Hned od prvních plaveckých tréninků jsem totiž zjistil, že jsem rychlejší a vytrvalejší než ostatní. To mě dost motivovalo trénovat ještě více. Úsilí se vyplatilo, protože v období, kdy jsem chodil na třebíčské gymnázium, jsem jezdil po různých záchranářských závodech, včetně mistrovství republiky, kde jsem pravidelně obsazoval vrchní příčky. U vodních záchranářů jsem se zároveň zdokonalil i v jiných odvětvích, jako třeba ovládání plavidel, potápění s přístrojem, volné potápění, lezení nebo první pomoc. Tyhle všechny sporty mě od té doby stále baví a věnuji se jim. Jenomže po střední škole, se většina členů rozjela po vysokých školách nebo začala pracovat. Já vstoupil do Armády ČR. Každý týden jsem musel dojíždět a doma byl jen o víkendech. Tím u mě aktivní účast u Vodní záchranné služby téměř zmizela. Ale členem jsme stále i dnes.
Vzpomínky
Moc dobře si vzpomínám že, když jsem byl ještě malý kluk, tak jsem jednou vzal kolo a jel 4 km daleko nad vesnici Mastník. Tam jsem se zastavil a přemýšlel, kam cesta asi pokračuje. Připadal jsem si strašně daleko od domu. Neměl jsem odvahu pokračovat, a tak jsem se vrátil. Hned jsem doma otevřel mapu a zkoumal jsem, kam silnice vede. Jsou tam vesnice Sádek a Rokytnice. Představoval jsem si, jak to jednou na kole objedu. Mělo by to být necelých 20 km. O několik let později jsem tento 18 km dlouhý okruh oběhl a shodou okolností jsem před barákem potkal spolužáka, kterému jsem to hned řekl. Byl jsem tenkrát naprosto zničený, že jsem skoro nemohl vyjít schody. Nechápal jsem, jak někdo může uběhnout maraton, který je více než 2x delší. A to jsem zaslechl, že se v Řecku prý běhá závod Spartathlon dlouhý 246 km. Dobrý nesmyl. To přece nemůže někdo uběhnout. O dalších pár let později jsem se plný obav chystal uběhnout svých 100 km. Později už jsem běhal v kuse stovky kilometrů a plánoval, jak přeběhnu celou Českou republiku. Ta mi nakonec nestačila, tak jsem si to zopakoval a přeběhl jí i se Slovenskem. Tím jsem poprvé v životě uběhl v kuse čtyřciferné číslo, přesně 1035 km. Zajímavý vývoj. A už i onen slavný Spartathlon mám za sebou.
Běhání
A jak je to s tím během? Tuto aktivitu jednou skupinou lidí milovanou a druhou nenáviděnou, jsem nikdy moc nemusel. Zkrátka jsem neběhal. Ale když se třeba ve škole pořádaly nějaké závody, paradoxně jsem se vždy přihlásil na tu nejdelší trať. Poprvé jsem byl tréninkově běhat s otcem, který mě vytáhl ven na popud matky, když mi bylo 19 let a chodil jsem na třebíčské gymnázium. Běželi jsme 6,5 km. Následující 3 dny mě nohy bolely tak, že jsem byl rád, že můžu aspoň chodit. To mě neodradilo a po pár dnech jsem to šel zkusit znova, ale tentokrát sám. Nohy už mě tolik nebolely. A tak jsem postupně přidával na kilometrech.
Závody
Jak přibývaly kilometry, přibývala i rychlost. Začal jsem se tedy zúčastňovat různých menších závodů pořádaných na Třebíčsku, hlavně pak ENVINET Cupu pozdějšího Třebíčského běžeckého poháru. Moc mě to sebevědomí nepřidávalo. Ono když mě předbíhali i opravdu staří chlapi už v důchodu, udělá to své. Ale zlepšení bylo vidět, a tak jsem nepřestával. Jezdil jsem i s vojáky na Běžeckou ligu, kde bylo nejpříjemnější, že jsem na dva dny mohl vypadnout z práce a pracovně si zaběhat u jiné posádky kdekoli po republice.
První opravdu dlouhý běh
Po třech letech mého běhání, když mi bylo 22, jsem byl dva týdny na vojenském cvičení v Boleticích. Každý druhý den jsme měli volno, a tak jsem chodil běhat. Na poslední den jsem si naplánoval 50 km. Zvládl jsem to, ale bolelo to neuvěřitelně. Až později jsem si uvědomil, že to byl můj první ultramaraton. Unikátní na tom bylo, že v té době nebyl ještě rozšířený internet a světu mobilů vládla Nokia 3310. Celou trasu jsem tedy předem změřil v lese na veřejné a trochu vybledlé mapě pomocí kladení přesně ulomeného klacíku a pak běžel podle paměti. Na sobě jsem měl jen obyčejné sportovní boty a naprosto nefunkční kraťasy i tričko, které jsme v Armádě ČR tehdy všichni fasovali. Žádný batoh ani ledvina. Jen tři tyčinky a 200 Kč v kapse. Následujících pár let jsem běhal zase jen kratší vzdálenosti. Stejnou vzdálenost, tedy 50 km, jsem zopakoval až po pěti letech v Krkonoších na preventivní rehabilitaci, na kterou jsme každoročně jezdili jako vojáci.
Rehabilitace aneb jak si dát pořádně do těla
Ano rehabilitace, při tom přesně začalo moje neuvěřitelné nahánění kilometrů. 14 dnů strávených jednou ročně na různých místech po České republice. Byl leden, teploty nad nulou a já jsem v Měříně u přehrady Slapy nevěděl, co dělat. Tak jsem každý den chodil běhat. A každý rok jsem si přidával kilometry, až jsem se dostal přes vzdálenost maratonu uběhnutou každý den. Tenkrát padla znovu i ona padesátka. A tím to začalo. Když uběhnu 50 km, zvládnu víc?.
Ultramaratony
Po těchto trénincích jsem zkusil i svůj první delší závod na 61 km - Brněnský masakr 2013, při kterém jsem se umístil na 6. místě. To mě zvedlo sebevědomí a začal jsem častěji běhat delší tratě. A samozřejmě jsem stále přidával kilometry. Padlo 80 km, 102 km, 160 km, 201 km, 230 km, 232 km, 264 km, 300 km, 402 km, 666 km i 1035 km. Doufám, že tato řada nikdy neskončí.
Zrychlení
I když tyto extrémně dlouhé vzdálenosti běhám pomalým vytrvalostním tempem, zjistil jsem, že jsem zároveň výrazně zrychlil. Na závodech, kde jsem se kdysi umísťoval někde v polovině, nyní bojuji o stupně vítězů. A to už je slušná motivace. Takže když ostatní běhají krátké rychlé úseky a před závodem odpočívají, já si naložím pár maratonů, na závod si doběhnu, a pak se ještě poperu o přední pozice.
Ostatní sporty
Přestože se běh stal mým hlavní sportem, stále se věnuji i ostatním. Mám dobrou vytrvalost, a tak toho využívám při všem. Čas od času tedy zkusím, co dokážu i v jiném odvětví. Zmínil jsem už kolo a plavání. K tomu v létě přibude ještě lezení. No a v zimě nazuji lyže, běžky nebo brusle. Stejně jako u běhu se tedy jedná o individuální vytrvalostní sporty, při kterých nejsem na nikom a ničem závislý. Absolvoval jsem i pár vícedenních přežití, ale tam značnou část hraje i štěstí a schopnosti ostatních ve skupině. Zajímavou výzvou bylo přejetí celé ČR na kole v délce 606 km pod 24 hodin nebo přeplavání 42 km dlouhé vodní nádrže Slapy, která je druhou nejdelší přehradou v ČR.
On-line sledování mých výkonů
Když jsem na jaře 2014 poprvé vybíhal na trasu dlouhou 100 km, jen jsem před startem napsal na Facebook status: Jdou se lámat rekordy :D. A tím to začalo. Pár kamarádů to zajímalo a ptali se, co zase blázním. Když jsem tedy o tři měsíce později vybíhal z Českých Budějovic na 150 km trať, opět jsem o tom naspal na Facebook. Tentokrát s tím rozdílem, že jsem po určitých úsecích psal komentáře, kde se nacházím a jak se cítím. Tím mělo o přípěvech zájem výrazně více lidí. To mě nakonec zachránilo u Dačic, kde jsem to chtěl po 114 km vzdát kvůli bolavému levému kolenu. Jenže komentáře kamarádů právě pod tímto příspěvkem mě namotivovaly, dodaly sílu a já běh dokončil. Když jsem tedy s kamarádem ještě tentýž rok vyrážel přejet přes 600 km na horských přes celou Českou republiku, tak už jsem kvůli tomu vytvořil na Facebooku zvlášť veřejnou událost, aby se v příspěvcích lépe orientovalo. To mělo z mého pohledu díky zájmu i veřejnosti úspěch a nadále jsem v tom pokračoval, kdy jsem se z pár desítek zájemců dostal už přes tisíc. Další vylepšení jsem zavedl v roce 2016, kdy jsem se před 232 km dlouhým během ze Sněžky do Třebíče sponzorsky domluvil zapůjčení GPS trackeru Queclink GL300, později i Queclink GL320MG od firmy GPS Dozor, díky kterému je možné můj pohyb sledovat on-line přes internet. O další rok později můj 402 km dlouhý přeběh České republiky z jihu na sever přenášela i televize. Tato komunikace s fanoušky mi dodává motivaci i sílu, abych v mých výzvách pokračoval a překonal krize, které jsou velmi náročné.
Sportovec města Třebíče 2016 - Zvláštní cena
Ve městě Třebíč, kde žiji, se na začátku každého roku vyhlašuje anketa Sportovec roku. Při této slavnostní události se udílejí ceny nejlepším sportovcům za jejich sportovní výkony v předchozím roce. Anketa obsahuje několik kategorií. V některých je možné hlasovat veřejně, naopak v některých hlasují pouze pořadatelé, což je město Třebíč.
V roce 2016 jsem se do této ankety nominoval přeběhnutím 201 km ze Sněžky v Krkonoších do Třebíče, přeběhnutím 300 km z Lysé hory v Beskydech do Třebíče, přeběhnutím 264 km z Plzně do Třebíče a přeplaváním 25 km přes celou Vranovskou přehradu. Následující rok 17. února 2017 jsem při vyhlašování ankety Sportovec města Třebíče za rok 2016 obdržel zvláštní cenu za extrémně dlouhé běhy, kterou vybírají pouze pořadatelé.
Autoimunitní onemocnění
V první polovině roku 2020, kdy celý svět trápila pandemie Covidu-19 způsobená novým typem koronaviru, nastala v mém životě velká a nepříjemná změna. Doktoři mi diagnostikovali autoimunitní onemocnění, které výrazně ovlivnilo můj život. Kvůli zdravotním omezením jsem po roce pracovní neschopnosti musel skončit v zaměstnání jako hasič na Jaderné elektrárně Dukovany. Zároveň jsem i částečně omezil sportování. Přestal jsem závodit a veškeré sportovní aktivity jsem začal provozovat mnohem více tzv. na pocit. To ale neznamená, že bych nějak výrazně ubral. I následující roky neklesly mé naběhané kilometry pod 7 tisíc za rok. V polovině roku 2023 bylo po opakovaných kontrolách potvrzeno, že nemoc téměř vymizela, protože výsledky rozborů se dostaly na úroveň zdravého člověka.
Vícedenní běhy (fastpacking)
V roce 2022 jsem přidal ke svým aktivitám i fastpacking, což jsou vícedenní běhy s přespáváním v přírodě s minimálním množství nesené výbavy. Díky svým mnohaletým zkušenostem s dlouhými běhy jsem si doplnil výbavu o věci na spaní a vyrazil si proběhnout Novohradské hory. Od té doby hlavně v letním období občas vyrážím na několik dní do přírody, kdy si vše nesu na zádech a přespávám v přírodě. Samozřejmě kvůli vyšší hmotnosti vybavení, která se může pohybovat až do 7 kg, už je běh náročnější i pomalejší a spíše připomíná indiánský běh, který je kombinací právě běhu a chůze. Díky spaní v přírodě přímo na trati mám ovšem čas celý den, takže toho stihnu urazit stejné množství, jako při klasickém jednodenním běhání, kdy musím ještě cestovat z domu do dané lokality a zpět.
Nordické (dálkové) bruslení
Bruslím celý život. Vždy jsem jezdil na klasických hokejistických bruslích (kanadách) na malém rybníku v našem městě. Na začátku roku 2025 jsem si ale koupil nordické brusle, které se používají na dálkové bruslení po přírodním ledu. Celé bruslení hned dostalo nový rozměr. Nordické brusle jsou delší, tenčí a používají se k nim běžkařské boty s volnou patou. Jezdí se na nich mnohem pohodlněji a rychleji než právě na hokejistických kanadách. Názorná ukázka byla, když jsem ke konci sezóny jezdil každý den brzy ráno bruslit na zamrzlou Vranovskou přehradu a tuto sérii zakončil 222 km dlouhou jízdou. Za celou sezónu jsem nabruslil dokonce 1636 km.